Pravda o inflaci je dražší, než si myslíte...

Inflace nepatří momentálně mezi témata, která by znepokojovala českou veřejnost. Ani většinu Evropy příliš netrápí. Výjimkou může být Rusko, kde ceny vzrostly v únoru o 7,2 % ve srovnání se únorem 2009. Ve světě drží rekord socialistická Venezuela s cenovým růstem o 27 procent. Ve státech eurozóny však ceny rostly v průměru jen o 0,9 %, v České republice jen o 0,6 % ve srovnání s předchozím rokem.

Pseudoproblém? Kdepak. Inflace je centrálním tématem vývoje moderních ekonomik během posledních dvaceti let. Inflace stojí za evropskou finanční krizí a bude klíčová z hlediska jejího řešení. Proč?

Nejprve je třeba definovat, co inflace vlastně je. Z hlediska laika, „inflace je, když za nákup zaplatím víc než před měsícem.“ Růst cen maloobchodního zboží, zejména potravin, je pro většinu veřejnosti totožný s inflací.

Z hlediska ekonoma má inflace více rozměrů. Jedna věc je, že potraviny představují jen asi 15 procent výdajů obyvatelstva na konečnou spotřebu, zatímco jejich subjektivní váha v očích veřejnosti je mnohem těžší. To však není hlavní pointa. Růst (či pokles) cen je jen viditelným důsledkem skutečné podstaty inflace, která je skryta pouhému oku spotřebitele.

Jaká je ale ta skutečná podstata inflace? Objem peněz v ekonomice. Čím více peněz v oběhu, tím vyšší ceny. Banální? Ne tak docela. Narážíme na otázku, co to vlastně jsou peníze.

Bankovky a mince jsou jen špičkou ledovce. Naprostou většinu peněz tvoří peníze na účtech. Bylo tomu tak i před sto lety, v době fungování klasického zlatého standardu. Ale to ještě není vše. Širší definice peněz může zahrnovat i hodnotu úvěrů. Úvěry poskytnuté bankami nemusí být kryty vklady, ale dalšími úvěry, které si banky poskytují navzájem. Celkový objem peněz tedy může rychle růst i tehdy, když objem hotovosti a peněz na účtech roste poměrně pomalu!

Objem úvěrů nefinančním podnikům v eurozóně rostl během pěti let do listopadu 2008 (kdy vrcholila akutní fáze finanční krize) průměrně o 9,9 % ročně. Jak je možné, že inflace nerostla stejným tempem? Částečnou odpovědí je růst produktivity. Nové technologie umožňují levnější výrobu. Dalším částečným vysvětlením je rozmach mezinárodního obchodu. Dovozy z levnějších zemí rovněž tlumí růst cen, zejména textilu, obuvi, nábytku, elektroniky, atd. (Ponechme stranou otázku kvality tohoto zboží.) A konečně poslední částí odpovědi je fakt, že některé ceny se do indexu spotřebitelských cen prostě nepočítají.

V rámci evropské metodiky výpočtu harmonizovaného indexu spotřebitelských cen se tak zcela ignoruje růst cen nemovitostí. A právě v tomto sektoru zaznamenaly mnohé evropské země značnou cenovou inflaci: rozmach úvěrů způsobil stavební horečku v řadě zemí, zejména v Irsku, ve Španělsku, ale také v České republice a v pobaltských státech. Boom v nemovitostech byl pro vlády příjemný, vedl k oživení všech navazujících odvětví, ekonomiky rostly, nezaměstnanost klesala.

Inflace objemu podnikatelských úvěrů v Irsku činila během listopadu 2003 až listopadu 2008 průměrně 25,1 % a ve Španělsku 20,3 % ročně. Také řecká ekonomika dočasně vzkvétala díky úvěrové inflaci ve výši 11,8 % ročně. Objem úvěrů v Lotyšsku rostl o neuvěřitelných 35,3 % ročně! Tento finanční doping byl umožněn vazbou lotyšské měny na euro. Pro srovnání, nízkoinflační německá ekonomika si vystačila s ročním růstem objemu úvěrů o hodnotě pouhých 2,9 % ročně.

Čím déle trvala úvěrová expanze v těchto zemích, tím více se tvrdilo, jak jim euro (či vazba na euro) prospívá. Úspěch založený na levných penězích a snadno dostupných úvěrech byl ovšem pouze dočasný. Nyní se velmi přesvědčivě ukazuje, že rychlý růst objemu úvěrů s sebou nese ještě rychlejší růst zátěže v podobě špatných úvěrů. Když je v ekonomice příliš mnoho peněz, dostane se bohužel i na špatné projekty.

Ukazuje se také, že povrchní chápání inflace jako růstu spotřebitelských cen může mít katastrofální dopady. Dogmatický přístup Evropské centrální banky – podle níž byty a domy nejsou předměty konečné spotřeby a tudíž nemají být zahrnuty do indexu spotřebitelských cen – se též ukázal být velmi nákladnou chybou. Tento metodický postup byl ovšem motivován politicky, aby inflace vycházela „hezky“, tedy nízce, právě v zemích s vysokým tempem růstu objemu úvěrů.

Nyní Irsko, Španělsko, Pobaltí a Řecko čelí opačnému trendu: deflaci úvěrů, která je doprovodným jevem každé těžké hospodářské krize. Tato krize byla způsobena měnovou politikou šitou na míru Německa a aplikované v podmínkách od Německa značně odlišných. V případě Řecka je tato krize ještě zhoršena mizerným stavem veřejných financí. Ale to je zas jiný příběh.

psáno pro Lidové noviny


Zde můžete vidět, jak inflace úvěrů v některých zemích (zejména ve Španělsku a Irsku) dramaticky bobtnala, až nakonec vedla ke krizi z přehnaného objemu investic. V menším měřítku se totéž stalo v Řecku a vlastně i v USA (i když tam šlo o velké absolutní hodnoty.) V kontrastu k úvěrové inflaci v okrajových částech eurozóny stojí Německo. Jednotná měnová politika v rámci eurozóny prostě není vhodná pro všechny. Náklady eura jsou vyšší, než si kdo představoval...


Zdroj: ECB