Kolega Tomáš Sedláček si položil otázku, co by bylo, kdyby nebylo euro. Zde je pravděpodobná odpověď.

Nejprve k příčinám finanční krize. V USA i v Evropě byla krize způsobena explozí špatných úvěrů. Proč vznikly špatné úvěry? Protože ekonomika byla zaplavena příliš velkým množstvím levných peněz. Kdo tyto levné peníze „vyrobil“? V USA to byl Federální rezervní systém, v Evropě pochopitelně Evropská centrální banka.

A jsme doma.

Kdyby euro nebylo, světová finanční krize by nejspíše skončila již během prvního čtvrtletí 2009 sanací některých bank a pojišťoven, převážně amerických. V Evropě by jich však bylo mnohem méně a ztráty by byly podstatně menší. Světová hospodářská recese – pokud by vůbec nastala – by byla mělčí a kratší. Proč?

- Irsko by během let 2000-07 nezaznamenalo tak velkou explozi úvěrů a po roce 2007 tak velkou kontrakci. Irská vláda by nemusela nákladně zachraňovat banky přetížené špatnými úvěry, z velké části způsobenými neúměrným boomem ve stavebnictví. Irsko by nebylo dáváno do jedné řady se Španělskem, Portugalskem nebo dokonce Řeckem.

- Španělsko by bylo méně zabetonované. Španělské banky by měly menší bilanční sumy, ale o to zdravější úvěrová portfolia. Během let 2000-07 by se méně oslavně psalo o obrovském vzestupu španělské prosperity, ale v letech 2009-10 by nevznikl nelichotivý akronym PIIGS – protože by neexistovala irská ani španělská realitní bublina, tudíž by nemělo co prasknout.

- Itálie by měla lepší obchodní bilanci díky oslabené liře. Na světových trzích by bylo o něco více italských bot a o něco méně čínských. Dále by Itálie měla o něco nižší nezaměstnanost a poněkud menší dluh.

- Zhruba totéž by fungovalo i pro portugalskou ekonomiku.

- Německo by na tom bylo víceméně stejně jako s eurem – ovšem s rozdílem, že recese roku 2009 by byla mělčí a méně by poškodila německý exportní průmysl. Německá marka by posílila oproti většině ostatních evropských měn (s výjimkou české koruny), což by snížilo dnes tak často kritizovaný obchodní přebytek Německa.

- Zhruba totéž by platilo i pro českou a slovenskou ekonomiku, protože obě jsou závislé na exportu a na ekonomickém cyklu Německa.

- Řecko by nezaznamenalo éru rychlého růstu objemu domácích úvěrů během let 2000-07, podobně jako Irsko nebo Španělsko. Díky tomu by v případě recese nebyl propad příjmů veřejných rozpočtů tak drtivý. Oslabení drachmy by posílilo export a turistiku, což by zvýšilo objem daňového inkasa. Stinnou stránkou by byla o něco vyšší inflace. Úrokové sazby by byly od roku 2000 mnohem vyšší, což by tvořilo přirozený bezpečnostní mechanismus před přehnaným růstem státního dluhu. Byl to právě výpadek fungování tohoto mechanismu, který během let 2000-07 umožnil řecké vládě nepřiměřené zadlužování za uměle nízké úrokové sazby.

- Bez eura by v rámci celé Evropy nevznikla úvěrová bublina, s následky jejíhož prasknutí se nyní musíme v kontinentálním měřítku vypořádat. Euro zafungovalo jako gigantický zesilovač hospodářského cyklu. Euro není pevná kotva držící Evropu v bouři krize. Euro je příčinou krize, respektive její hloubky a délky.

- Bez eura by měnové kursy přirozeně kolísaly podle vývoje ekonomických ukazatelů jednotlivých zemí. Volně plovoucí režim je paradoxně nejspolehlivější ochranou proti měnovým spekulantům. Kdyby se v roce 1992 nenacházela britská libra v režimu ERM v pevném kursu 2,95 DEM/GBP, spekulant George Soros by nebyl měl na co útočit a nevydělal by pověstnou miliardu.

Většina spekulativních útoků a finančních krizí je zapříčiněna existencí nějakých uměle stanovených vazeb nebo koridorů: baltské státy a PIIGS (2008-10), Argentina (2001), Hong Kong (1998), Rusko (1998), Asie (1997), Česká republika (1997), Mexiko (1995), Velká Británie (1992) – to jsou jen některé příklady měnových a finančních krizí způsobených vazbou jedné měny na jinou anebo přijetím jiné měny do nevhodných podmínek (konkrétně například přijetí eura Řeckem). Totéž mimochodem platí i pro zlatý standard, ale to už je zase jiná kapitola.

Uvedený scénář je samozřejmě jen hypotéza. Je to ovšem hypotéza, kterou lze podpořit statistickými údaji, historickými zkušenostmi a ekonomickou teorií. Na opačné straně stojí jen ničím nepodložená víra.

Přes veškeré výhrady se ale domnívám, že euro není špatná myšlenka. Mělo ovšem zůstat omezeno na ekonomiky, které si mohou dovolit tvrdou měnu: Německo, Rakousko, Nizozemí, Finsko, Lucembursko. S trochou dobré vůle Francie a možná i Belgie. Kdyby se chtělo Dánům, Švédům nebo Švýcarům, mohli by rovněž bez větších obav vstoupit. Zda jednou bude mít na euro česká ekonomika, se teprve ukáže. Prozatím je však příliš brzy. Česká ekonomika totiž potřebuje ještě tvrdší měnu, než je euro, aby mohla růst neinflačním způsobem a vyhnout se tak krizím lotyšského typu.

Všechny ostatní státy vstoupily do eurozóny z politických, tedy chybných důvodů. Tato chyba je již nyní nákladná a časem bude ještě dražší.