Vývoj řecké finanční krize nabral tak dramatický spád, že ministři financí členských států eurozóny museli urychleně odsouhlasit detaily záchranného balíčku během víkendové telekonference.

Přislíbený balík o hodnotě 45 miliard euro pomůže oddálit nejhorší a poskytne Řecku trochu času na nezbytné reformy. (Poznámka ze středy 14. dubna: zdá se, že příslib pomohl právě tak na 24 hodin.)

Drastické úspory státních výdajů jsou nutné po téměř třiceti letech bezohledného rozhazování, které zahájil někdejší socialistický premiér Andreas Papandreu, otec nynějšího předsedy vlády. Za řecké problém nemůže nikdo jiný než Řekové sami. Národ, který desítky let volí všeho schopné vůdce, si svůj osud vybírá sám.

Čímž vzniká otázka, zda řecký osud potká také Českou republiku.

Bohuslav Sobotka tvrdí, že nikoli: „V Evropě existují země, které lze z pohledu celkové výše dluhu s Řeckem porovnávat. Patří mezi ně nejzadluženější země EU – Itálie a také Belgie, Maďarsko a Portugalsko. V žádném případě ne Česká republika.“

Pan stínový ministr financí má částečně pravdu. Momentálně dosahuje český veřejný dluh hodnoty 36,1 % hrubého domácího produktu, jak lze zjistit na stránce verejnydluh.cz. To je hodnota v Evropě i ve světě podprůměrná. Za daného stavu věcí opravdu bankrot v dohledné době nehrozí. Ještě však než zatleskáte Bohuslavu Sobotkovi, měli byste vědět o Řecku něco více.

Ještě v roce 1980 činil řecký státní dluh jen 23 procent HDP a rozpočtový deficit dosahoval jen pohodových 2,64 % HDP. Pak se moci chopil již zmíněný Andreas Papandreu. Jeho socialisté – v bratrské spolupráci s pravicí, která rovněž přijala politiku rozhazování – dovedli zemi až do dnešního stavu. Zruinovat zemi trvalo třicet let.

Pokud jde o českou ekonomiku, můžeme se utěšovat, že zatím jsme ještě poměrně stabilní. Společnost CMA, která hodnotí riziko dluhů 65 zemí na světě, řadí ve své zprávě z 1. čtvrtletí 2010 Českou republiku na 19. místo. To je dobré: jsme stabilnější než Saúdská Arábie, která je na 20. místě anebo Británie, která je na 21. místě.

Nejstabilnější desítkou zemí je Norsko, Finsko, Německo, Švédsko, Dánsko, Nizozemí, Austrálie, Švýcarsko, Hong Kong a USA. Nejméně dluhově stabilní (v rostoucím pořadí podle rizika) je Egypt, Řecko, Lotyšsko, Island, Dubaj, Irák, Ukrajina, Pákistán, Argentina a Venezuela. Kupodivu máme blíže k té první skupině než k té druhé.

Ale pozor, stabilita není předplacena navěky. Lotyšsko ani Island by ještě před pár lety nikdo neřadil mezi velmirizikové země. Naštěstí nemáme měnu navázanou na euro jako Lotyšsko a na rozdíl od Islandu máme kvalifikované vedení centrální banky. Podobně jako Řecko však máme ekonomiku protkanou tunely na peníze. A to je problém.

„Řecko zaplatilo o 250 % předraženou cenu za stíhačky F16 a Mirage. Vláda utratila 750 miliónů euro za letiště firmě, která vyhrála výběrové řízení za cenu 220 miliónů,“ uvádí ekonom Paul Kedrosky dva z mnoha příkladů korupce. „Evropské dotace umožnily financovat dluh na úrovni 100 procent HDP, z čehož většina šla rovnou do kapes vládnoucí oligarchie,“ cituje Kedrosky názor nejmenovaného řeckého bankéře. Olympijské hry v Aténách stály třikrát více než v Sydney – místní stavební podnikatelé na ně jistě vzpomínají s radostí.

Podobné příklady by se daly najít i u nás. Na rozdíl od Řeků pouze nemusíme kupovat ponorky, fregaty a olympijské hry snad také nehrozí. Česká oligarchie toho jistě lituje.

I kdyby však letošní volby dopadly tím nejhorším možným způsobem, stále je ještě čas. Žádná reálně myslitelná česká vláda nebude schopna zcela zplundrovat ekonomiku během jednoho či dvou volebních období. „Česká republika žádným rozpočtovým Řeckem není a ani žádným rozpočtovým Řeckem nebude,“ tvrdí Bohuslav Sobotka. První část tohoto tvrzení je pravdivá. Zatím.

psáno pro MF DNES