Evropská finanční krize nabízí řadu příležitostí milovníkům finančního černého humoru.

„Pokud jde o Řecko, problém je kompletně vyřešen,“ prohlásil například začátkem března 2010 italský premiér Romano Prodi. O pár týdnů později krize gradovala, ceny řeckých dluhopisů spadly o čtvrtinu a následovala záchranná operace v řádové hodnotě stovek miliard euro.

Do série tragikomických výroků by patřil i Joaquín Almunia se svým prohlášením, že eurozóna nezná žádné bankroty. Svým způsobem skvělý byl někdejší německý ministr financí Steinbrück v létě 2008: „Finanční krize je čistě americká záležitost, která se nijak nedotkne Německa a EU“. Anebo švédský ministr financí Anders Borg, který přirovnal finanční trhy k vlčí smečce: „Jestli smečku nezastavíme, roztrhá slabší země na kusy.“ Jemu zdatně sekundovala německá předsedkyně vlády: „Vlády musí znovu získat svou převahu nad trhy.“ Proboha. Tohle vážně Angela řekla? V její zemi měla vláda převahu nad trhy naposledy za Ericha Honneckera.

Zde přestává legrace. Škodolibé sbírání bludných výroků je jedna věc – ostatně mýlit se může každý, nejen politici. Z výroků ekonomů a finančních analytiků bychom také dali dohromady komickou sbírku. Jenže omyly politiků jsou na jiné úrovni. Ekonom může špatně předpovědět růst hrubého domácího produktu a analytik se „sekne“ třeba v předpovědi podnikových zisků. Jenomže ekonom alespoň ví, co to vlastně je HDP a jaké faktory jej ovlivňují. Analytik, i když se zmýlí, stále může mít slušnou představu o podnikové ekonomice. I špatně prognózující ekonomové mohou mít užitečné názory na hospodářství nebo podnikání.

Politici z NDR
Omyly a bludy politiků ovšem často budí dojem, že pocházejí z totálního nepochopení. Jako kdyby politici spadli z Marsu nebo dokonce z NDR. Evropští politici si kromě jiného vzali do hlavy, že existuje mezinárodní spiknutí spekulantů s cílem zničit euro. Soudí tak podle poklesu tržní ceny dluhopisů Řecka, Portugalska a dalších podobných států, podle poklesu kursu eura vůči dolaru a podle skeptických výroků mnoha ekonomů.

Ve skutečnosti ale nic z toho nesvědčí o existenci nějakého „spiknutí“. Tržní cena řeckých dluhopisů spadla o desítky procent prostě proto, že investoři dostali strach z platební neschopnosti. Proč dostaly trhy strach právě na jaře 2010 a ne dříve? Není náhlost paniky důkazem, že je organizovaná a cíleně vyvolaná? Samozřejmě není. Kdo zná způsob, jak trhy uvažují, ví, že podobné případy jsou naprosto běžné. Trhy často reagují davově. Dlouhou dobu mají jistý názor a pak jej za pár dní změní. Léta trhy věřily dobré úvěrové kvalitě řeckých dluhopisů. Pak náhle došlo ke změně polarizace názoru. Jen neznalec v tom bude hledat rejdy temných sil.

Finanční trhy tedy více připomínají stádo ovcí než vlčí smečku, které se politici tak bojí. Že trhy někdy náhle mění názory o 180 stupňů, vypovídá možná o jejich nedokonalosti a zmatenosti spíše než o jejich cílevědomé dravosti.

Jak spekuluje Soros
Zmatení evropských politiků může ovšem být způsobeno faktem, že existují i spekulanti, kteří jsou schopni aktivně „zaútočit“. V živé paměti je George Soros se svým útokem na pevný kurs britské libry v roce 1992. Takovýto útok má čtyři fáze: (a) akumulace, kdy spekulant nakupuje cílovou měnu; (b) otevření tzv. krátkých pozic – obchodů, které vydělávají na poklesu měny; (c) masivní prodej kumulovaných zásob cílové měny, který sníží její kurs a prolomí hranice kursového režimu; (d) uzavření krátkých pozic a realizace zisku.

K podobným útokům došlo v roce 1997 během asijské měnové krize i během české měnové krize. Malajský premiér Mahathir Mohamed se tehdy rozhořčil na „židovské spekulanty“. Nynější evropští politici nešli tak daleko, alespoň ne na veřejnosti.

Podstatné ovšem je, že spekulanti (ať již jakéhokoli původu) nikdy neútočí na zdravé měny a stabilní ekonomiky. Podmínkou je vybrat si měnu, jejíž kurs je uměle nadhodnocený a ukotvený v rámci chybného měnového režimu. Uměle nadhodnocená měna ekonomice neprospívá – lze ukázat na statistikách, že Soros v roce 1992 britské ekonomice ve skutečnosti pomohl, když ji osvobodil od pevné vazby na ostatní evropské měny!

Spekulativní úrok na asijské měny a českou korunu naopak znamenal zahájení série bankovních krizí v postižených zemích. Ale ani tentokrát nešlo o vinu spekulantů. Na vině byla pošetilost politiků, kteří zavedli chybný měnový režim a pobízeli banky k přehnané tvorbě úvěrů. Další díl viny nese neschopnost a zpozdilost centrálních bankéřů, kteří na spekulativní útok reagovali chybně.

Spekulanti, zejména organizovaní „vlci“, ekonomikám pomáhají: soustřeďují se jen na slabé kusy. Přitom zbytek stáda nutí k ostražitosti a disciplíně. Žádný spekulant neublíží ekonomice s nízkým státním dluhem, dobře fungujícími bankami a zdravou měnou. Evropské státy jsou ovšem z větší části těžce zadlužené a banky jsou zatíženy masou dluhů ještě více než státy. Pokládat euro za zdravou měnu dnes již nelze.

Provést spekulativní útok „Sorosova typu“ na euro dnes ovšem není možné, protože euro má volně plovoucí režim a tedy žádnou pevnou vazbu na cokoli. O Sorosovi je sice známo, že na pokles eura na jaře spekuloval, ale to by měla EU vítat: oslabení eura zlepší konkurenční schopnost vůči USA a Číně.

Hysterické výroky o „vlčích smečkách“ a „přílišné moci trhů“ jsou dokladem odborné neznalosti, ale také špatného svědomí politiků.

Pošetilost mocných
Politici mají důvod mít špatné svědomí. Při budování eurozóny se dopustili chyb, jejichž náklady se nyní zhmotňují do stamiliardových částek. Již zmíněný Romano Prodi vypráví, jak v roce 1996 přesvědčil Němce o vhodnosti přijetí Itálie do eurozóny. Při návštěvě bavorského venkova se rozhovořil, jak Italové budou kupovat německé mléko. „Když budete mít Itálii mimo euro, velká část německých exportů bude ohrožena,“ řekl tehdy Prodi.

Němci se nechali nachytat na hloupý, dvě stě let zastaralý merkantilistický argument a souhlasili s přijetím nejen Itálie, ale také ostatních zemí skupiny PIGS. Tehdejší kancléř Helmut Kohl viděl budoucí růst německého exportu (správně), ale nedošla mu jiná věc: že německý obchodní přebytek získá zrcadlový obraz v chronickém obchodním deficitu Itálie, Řecka, Portugalska, atd.

Chronické deficity obchodu a běžného účtu jsou přitom živnou půdou pro vznik finančních krizí. Každá ekonomika s dlouhodobou nerovnováhou jednou narazí. Jihovýchodní Asie narazila v roce 1997, EU naráží nyní. Kohl, Prodi a jiní vůdcové Evropy vytvořili v 90. letech společnou měnu, která měla budoucí nerovnováhy a krize obsaženy již ve svém genetickém kódu. Politické zájmy převládly nad ekonomickou racionalitou již jen proto, že evropští státníci tehdy neuměli racionálně ekonomicky myslet.

Odkud plyne tato neschopnost? Ne všichni politici jsou hloupí. Většinou však bohužel mají právnické vzdělání nebo zkušenost zákonodárce. Proč bohužel? Ekonom studuje lidské chování a odvozuje obecně platné zákonitosti. Naopak právník se na zákony dívá jako na konstrukci, kterou člověk vytvořil a kterou může téměř libovolně měnit. (Zákonodárce se někdy cítí jako majitel vesmíru.) Právník má zkrátka sklony se i na ekonomii dívat jako na soubor norem, které podléhají společenské smlouvě.

To je chybný pohled. Ekonomika je systém, který má své objektivní zákony popisované ekonomií. Ty nelze měnit na základě libovůle zákonodárců, podobně jako nelze měnit gravitační zákon. Nerespektování ekonomických zákonů je snazší než v případě fyzikálních zákonů: jejich fungování je „měkčí“, podobně jako v animovaném filmu, kde kocour Tom ještě chvíli ve vzduchu běží poté, co pod ním spadl most. Nakonec se ale ekonomické ignoranství vždy projeví. Náraz pak bývá tvrdý.

publikováno v Lidových novinách 17. 5. 2010