Co svět světem stojí, staří kritizují mladé.

Ani dnešní česká starší generace není výjimkou, takže mladí se o sobě dozvědí, že jsou nezodpovědní, sobečtí, a tak dále. Jeden zvláště zakyslý mravokárce dokonce obvinil mládež ze „sociálního darwinismu“. Jak podlý myšlenkový zločin, že. Jiný zapšklý mentor se podivoval, jak je možné, že čeští studenti tíhnou k pravici, když přece „ve všech vyspělých zemích je zvykem, že mladí jsou levicově orientováni.“ Jestli naši mladí nejsou nějak pomýleni, či co.

Pomýlená je buď celá mladá generace anebo onen samozvaný arbitr správného myšlení. Sázím na druhou možnost, protože mladí lidé nejsou hloupí. Někteří možná, ale jako celek nikoli. Mají dost informací a vyrostli již na svobodě.

Takže si dobře uvědomují, co se od nich čeká:

- Absolvovat školy, jejichž úroveň je často taková, že by člověk měl spíše dostávat reparace za utrpěnou duševní újmu, než aby platil školné. (Není divu, když na jisté pražské vysoké škole působí profesor, který si například plete průměr s mediánem. Ovšem, patří rovněž mezi mravokárce.)
- Přitom, navzdory bídné úrovni českých škol, ještě získat nějaké vzdělání, včetně plynné znalosti aspoň dvou cizích jazyků.
- Po škole se zapojit do pracovního procesu a ihned mít na krku pár set tisíc státního dluhu. (Na obyvatele sice připadá „jen“ nějakých 128 tisíc, ale důchodci, armáda státních úředníků a početné vrstvy „sociálně vyloučených“ toho moc nezaplatí, takže na ekonomicky aktivního člověka připadne nejméně dvojnásobek. Na mladé ještě více.)
- Pracovat, odvádět daně a sociální pojištění, aby se na konci kariéry dozvěděli, jak to vlastně bude s jejich státem zaručeným důchodem. (Modří už vědí.)
- Založit rodinu, domácnost, vzít si hypotéku, zaplatit to všechno a nezhroutit se z toho.

Co tedy nakonec může stát, respektive levice, mladým nabídnout? Nic než nataženou dlaň: člověče, plať!

Sociální stát v dnešní podobě je experiment pro dvě generace. Ta starší, kam patří i zmínění mravokárci, vyžrala sociální výhody a nadělala dluhy. Po té mladší se chce, aby ty dluhy zaplatila.

Mravokárci často kritizují mladé, že žijí z peněz svých rodičů a přitom si dovolí mít vlastní (tj. nelevicový) názor na svět. Inu, to je logické. Solidarita v rámci rodiny je přece klasickou konzervativní hodnotou. Ale co jim nabízí stát? Špatné školy, šikanu všeho druhu, dluhy předchozích generací.

Před pár lety vyšla ve Francii knížka s názvem Naše děti nás budou nenávidět (Nos Enfants Nous Haïront). Autorská dvojice Denis Jeambar a Jacqueline Remy líčí chmurný obraz francouzské ekonomiky zatížené dluhy zanechané silnou poválečnou generací: „Naše děti nás budou nenávidět. A budou mít důvod. Protože my, generace baby-boomu, jim zanecháme společnost ochablou, červivou a opotřebovanou (une société molle, mitée, usée.)“

Není to generace mladých, která je sobecká. Je to generace jejich rodičů a prarodičů.

Jaký je rozdíl mezi Francií a Českou republikou? Naši velmi drazí stoupenci sociálního státu se sice činí, ale ještě nás nestačili tolik zadlužit. Francouzský veřejný dluh na rok 2010 se odhaduje kolem 84 procent hrubého domácího produktu, český „jen“ asi necelých čtyřicet procent HDP.

Tedy – drazí mravokárci, zkuste se na věc podívat jinak než skrze své sytě růžově zbarvené ideologické brýle. Uvidíte, že vaše děti (nebo možná vnuci) vás jednou budou nenávidět. A budou mít důvod.