Střepy znamenají štěstí

Když jsem před několika dny dostal příležitost navštívit v Praze slavnostní zahájení již 5. dnů srbské kultury, přijal jsem a následně si uvědomil, jak dobré to bylo rozhodnutí. Dalo mi hodně důvodů k přemítání právě ve dnech, kdy v Praze rokovala středoevropská V4 se zeměmi západního Balkánu.

Uprostřed úvodních projevů velvyslankyně Srbské republiky, předsedy českého Senátu či bývalého ministra kultury, poslance a herce v jedné osobě o tom, jak dobré by měly být vzájemné vztahy Čechů a Srbů, mi došla zásadní věc. Vzájemný poměr mezi Prahou a Bělehradem bohužel nikdy v moderních dějinách nebyl tak problematický.

Pardon, abych byl historicky korektní, o poznání složitější situace vzešla z lůna přelomu 40. a 50. let, kdy maršál Josef Tito rázně odmítl kuratelu generalissima Josefa Stalina při vytváření velké balkánské federace. Z hrdinného přítele se kvůli tomu náhle zrodil „krvavý pes Tito“ a všemožně se brojilo proti nebezpečí takzvaného titoismu. Z východu reálně hrozilo napadení v neobyčejně bestiální válce obnovené Jugoslávie a za tohle napětí zaplatili mnozí. Mimo jiné komunističtí povstalci v Řecku, stalinisté, jimž se do té doby dostávalo důležité podpory od státu jižních Slovanů.

Období poněkud nadekretované nevraživosti vzalo ale brzy za své, u nás na něj upomínaly maximálně tisíce poražených helénských emigrantů. Zase se hojně připomínalo nesporné hrdinství protifašistických partyzánů, i když jenom těch vítězných, komunistických. Dál se vesele jezdilo na dovolenou k Jadranu, byť nesrovnatelně méně než třebas v 90. letech a vůbec všechno bylo fajn. Českoslovenští reformátoři šedesátých roků si pak také brali za příklad relativní blahobyt mnohonárodnostní Jugoslávie. Třebaže Ota Šik podle pamětníků poněkud nedocenil význam geopoliticky laděného uplácení této hornaté federace penězi Západu.

Když upřímně uctívaný autokrat Tito roku 1980 zemřel, jeho lidé truchlili a slibovali nehynoucí věrnost vůdcovu odkazu. Leccos však začalo jít Drávou i Sávou dolů. Staronovým nacionalismem trápená Jugoslávie se v postbipolárních kulisách s rachotem rozpadla, neboť předtím tvrdě potlačované nenávisti přiložily pod kotel rostoucích obtíží a vypukla série nepřehledných, rozličnými zájmy motivovaných válek.

Ve stejné době se rozpadlo také Československo a část demokratických elit České republiky zastávala dosti jednostranné, výrazně protisrbské postoje. Součástí leckdy bezmyšlenkovitě přebírané agendy hlavního vítěze studené války byly též obskurní výroky o „humanitárním bombardování“. Volným pokračováním téhož se do určité míry stalo pozdější uznání už druhé albánské státnosti, šovinistického Kosova drogových bossů. Po něm někteří dějepisci neváhali připomínat desetitisíce dobrovolnických Srbů odhodlaných za mnichovské krize bránit náš stát…

O tomhle všem jsem během oficiálních proslovů přemýšlel, když tu náhle jeden z nich, zaměřený na potřebu souručenství malých národů ve velké Evropě a v globalizovaném světě, přerušila rána. Na zem ze zdi spadlo špatně ukotvené dílo srbské výtvarné umělkyně. Byla to barvitá koláž plná napětí, obklopená pojednou kupou střepů z ochranné desky. Naštěstí jeden z hostů duchapřítomně konstatoval: „Střepy znamenají štěstí.“
Docela bych nám i bratrským Srbům přál, aby to byla pravda.



Fejeton vyšel v Deníku Referendum

17. listopad: floskule, anebo živý odkaz?

Na talíři nám opět leží 17. listopad. Těžko hledat něco lacinějšího a jednoduššího, nežli jsou bezobsažné šplechty o tom, jaké to tenkrát bylo báječné. Takhle laděných výlevů vykvetlo za dvaadvacet let víc než kvítí. Teď by to byl, myslím, nezáměrně provokativní anachronismus. Přesto těžko nevyhlížet alespoň pár semínek z dotčených myšlenkových „kryobank“.
Svého času mě hořce rozesmála slova pamětníka: činovník Listopadu ´89 utrousil, že kvůli zkracující se prodlevě mezi voláním žurnalistů ztrácí zájem o podzimní kalendář, protože ví... Na mediální dveře klepe slavné výročí. Tentokrát demokratické revoluce, dodávám kacířsky.
Ale přirozeně, historie „politického“ sedmnáctého listopadu nezačíná Rokem zázraků, jak se občas přezdívá letopočtu spojovanému s rozvalem (kvazi)komunistických vlád v Evropě. Pomálu si připomínáme prvopočátek jediného mezinárodního svátku, jenž má nepochybné kořeny zde, u nás, kde roku 1939 zasáhla nacistická okupační moc proti posluchačům vysokých škol. Případně si v prostorách uzavřených univerzit zřídila své mučírny, což se stalo v brněnských Kounicových kolejích.
Z brutálního zásahu proti oficiálně povolené připomínce těchto smutných událostí se o půl století později vyvinula transformační euforie. Čechoslováci, jimž zahraniční pozorovatelé normalizace přezdívali „veselí zbabělci“, se tehdy totiž taktéž rozhodli pro nějakou změnu poměrů. Pravdaže, byli opět opatrní a svým způsobem zase konformní. Ve východní Evropě si „samet“ nechali skoro nakonec. Klid panoval jedině v Čaušeskově Rumunsku (to byl vždycky zvláštní případ) a v ČSSR, kteréhož obyvatelstvo dlouho lpělo na hmotných či bezpečnostních jistotách „gulášového“ socialismu.
Pojednou se v ulicích zapomnělo na někdejší spřízněnost s oficiálními názory, že Polákům sdruženým v odborové Solidaritě chybí chuť pracovat a klid na práci naopak berou různí vyžírkové svědomitým, odpovědným a rozumným občanům. Což jsou pro zajímavost fráze oblíbené dnes českou vládní pravicí.
Po tragikomickém pádu ztrouchnivělé KSČ se z hlav vykouřily rovněž rituální lásky ke Straně, k „bratrskému“ Sovětskému svazu a jeho lidu. I to, že například na Slovensku byste signatáře Charty 77 spočítali doslova na prstech ruky. Nastalo zmatené budování „hurákapitalismu“, k němuž náležela výbava „pro změnu“ nekritizovatelných floskulí o neviditelné ruce trhu, ochraně přírody a pěstování kultury coby zbytných, jestli ne přímo škodlivých záležitostech vzešlých od politických extremistů. Ze stále jasnozřivého Karla Kryla opět mnozí dělali kverulanta a ostře kritický film režiséra Tomáše Vorla „Kouř“ divácky neuspěl. Je s podivem, že se neříkalo: „Spojené státy – náš vzor“.
Bleskem zmizela idea nepolitické politiky, již nahradila partokracie udržovaná ničím nerušenými urnovými rituály volebních dnů. Transformovaná tradiční snaha lidu delegovat na někoho své naděje, závazky, problémy a komplexy tak žije dál. Jen příležitostně prokmitne většinou plané rozladění z jejího zneužití. Výsledkem se stávají paradoxní obliby podnikatelských projektů typu Věci veřejné, do budoucna možná také „Věci veřejné II“, které zakládá porevoluční miliardář Andrej Babiš.
Neustálá vůle k přenášení tíhy vlastních osudů je vlastně rajsky pohodlná, ale přitom krátkozraká. Ukazuje na neschopnost poučit se a vytrvat.


Psáno pro Brněnský deník Rovnost

Dobývání Wall Streetu

Světově proslulý název finančního centra Wall Street by se dal s trochou fantazie přeložit jako „Hradební ulice“. Od okolního světa mnohými „valy“ důkladně izolované prostředí ekonomických elit je ale už nějakou dobu obléháno. Znamená totiž mnohostranný symbol. Hlavně pro současný hospodářský, ale i obecnější úpadek světového řádu.

Více »