Pavel Kopecký

27. 01.

Deformy "Malého Dobeše"

Pavel Kopecký Přečteno 2962 krát

Stávající vláda se občasně profiluje jako nejlepší přítel venkova. Jenže i to je zdání, hlubšímu zkoumání neodolávající klam. Dalším jasným důkazem, že realita je jiná, jsou záměry ministra školství, mládeže a tělovýchovy zrušit, nebo třeba na malotřídky omezit řadu venkovských škol.

Když tak ale – na základě z centra stanovené kvóty žáků – zanikne, popřípadě bude omezena leckterá základní škola, dopady nemohou být šťastné. Pochybným způsobem budou sice ušetřeny určité finanční prostředky, ale to pravděpodobně ani vzdáleně nevyváží škody na České republice.

K nim, vedle propouštění a odlivu pedagogických i nepedagogických pracovníků, kteří leckdy přispívají ke kulturnímu a společenskému životu také za zdmi svých škol, by se přidaly důsledky ještě daleko horší. Děti starousedlíků by pochopitelně jezdily za vzděláním do (občas dost) vzdálených míst a ztrácely tím způsobem část vazby ke svému rodišti. Zatímco lidé s malými dětmi, kteří by stáli o přestěhování na venkov z rušnějšího města, by pojednou získali pádný důvod k váhání nad svým záměrem.

Výsledkem plánované „reformy“, ve skutečnosti nové školácké chyby jurodivého ministra, vlastně „Malého Dobeše“, tudíž nemůže být nic než další deformace a ohrožení tradičního venkovského života.

Text zveřejnil deník Právo

25. 01.

Zpátky, nebo s Paroubkem?

Pavel Kopecký Přečteno 4938 krát

Moravané stojí v bezvýchodné situaci u zdi pražské královské obory a nepřítel zle dotírá. Nikoliv, nejsme uprostřed vřavy bitvy na Bílé hoře, kdy pluk Moravanů neměl kam ustoupit, ani si nestýskám nad tím, že moravští patrioti po Listopadu neobhájili svou chuť obnovit cosi na způsob zemského zřízení. Že i pro odbor Slováků vůči trojfederaci prohráli, co mohli. Mluví se o regionalistické (i regionální) straně Moravané.

Ruku na srdce: kolik z brněnských, olomouckých, zlínských či ostravských obyvatel mělo alespoň povědomí o nedělním sjezdu neboli 33. zasedání zemského sněmu téhle skomírající partaje v „hlavním městě“ Moravy? Při troše dobré vůle jich bylo pět a půl. Zřejmě málo přesáhli počet členů tohoto klasického zástupce partají, jejichž členstvo – řečeno s Milošem Zemanem, bývalým předákem jedné takové strany – se vejde do zdviže.

Zřejmě srovnatelně by dopadla snaha ptát se, byli-li vždycky Moravané okrajoví, bezvýznamní, potácející se v červených číslech samotného veřejného povědomí. Otázka sama napovídá, že ne. Je to de facto zapomenutá kapitola, ale dnešní Moravané jsou přímými dědici relativně úspěšného Hnutí za samosprávnou demokracii-Společnosti pro Moravu a Slezsko. Zkráceně HSD-SMS. Přestože šlo o velkou porevoluční amatérštinu, které se ovšem po „sametu“ nevystříhaly ani veleúspěšné pravicové formace systematicky těžící ze zkušených kádrů a hmotných zdrojů KSČ, její voličský úspěch byl zpočátku značný. Roku 1990 atakovala Českou národní radu ziskem mírně nad deset procent hlasů a vstoupila do vlády.

Po právně i morálně pochybném rozdělení federace to však šlo s politickými moravisty vodou Moravy dolů. Objevila se vnitřní pnutí, neúčelné změny názvu a strmý pád obliby u voličů. K zajímavostem následných let půstu dotyčného proudu patří snad výhradně kandidatura známého dietologa a ostrého kritika protisrbských akcí Severoatlantické aliance Rajka Dolečka.

Určujícím bodem nedělního brněnského rokování Moravanů bylo jednoznačně projednání kooperace s jinými subjekty. Ergo kladívko buď se suverénní Bobošíkovou, či z Hané pocházejícím „LVEM 21“ Paroubkem, dalším předsedou ČSSD, jenž s pocitem zneuznanosti založil vzdorostranu. Šanci přežít svou klinickou smrt tím poskytl národním socialistům, kteří se s chutí zachovali evolučně. Kdežto jím rovněž oslovení Moravané podle posledních předsjezdových zpráv hodlají prý zůstat na svém, kráčet do nadcházejících krajských i senátních voleb na vlastní pěst. Pěst v Brně občas ochable svírající zemské zástavy. A to za úsměvných činovnických výkřiků „Moravané nejsou Češi“.

Poměrně chvályhodné úsilí marginální, mírně levicové a zdravě národovecké organizace o další decentralizaci naší republiky je vlastně k politování. Dosáhnout seberesuscitace prostřednictvím podobných vyražení samozřejmě nemohou a nepatrný význam mají též jednou za uherský rok poskytnuté mediální minuty v pořadu Politické spektrum. Platí zde, že věci se musí změnit, aby zůstaly stejné.

Článek vyšel v Brněnském deníku Rovnost

17. 01.

Jediná správná cesta?

Pavel Kopecký Přečteno 3680 krát

Dávno, dávno již tomu, kdy představitele radikální pravice seděli v našich zákonodárných sborech. Mám na mysli populistické, šovinisticky a antikomunisticky křiklounské Sdružení pro republiku – Republikánskou stranu Československa alias Republikány. S dnes v Brně žijícím předsedou Miroslavem Sládkem, tiskovým orgánem Republika a tragikomickými proklamacemi o tom, že od Kyjeva získáme zpět Zakarpatskou Ukrajinu, Cikány tam přesídlíme a tuhle část meziválečného Československa pak zase vrátíme Východu.

Zpočátku nadějné vyhlídky partaje vedené někdejším zaměstnancem cenzurního dohledu a využívající třeba dobově prudkého zvýšení kriminality nebo nespokojenosti se společenskou atmosférou, záhy pohasly. K obnově úlohy rozhárané strany nepomohla napříště ani agitace nejhrubšího zrna. Včetně billboardů proti vstupu do NATO coby nástroje pohrobků hitlerismu. Volební klání „sládkovce“ vyexpedovalo do autu, takže alespoň toto dítko našeho porevolučního kvasu dopadlo, jak mělo. S plejádou jiných, stonásob významnějších záležitostí jsme již takové štěstí (nebo rozum?) neměli. Ale to je docela jiná kapitola.
Stávající pravicoví radikálové jsou značně nejednotnou skupinou. To samozřejmě neznamená, že by občasně nepílili k výraznému stranickému zastřešení. Určitě nejznámějším pokusem o oživení zašlé „slávy“ Republikánů se stala onehdy soudem zrušená Dělnická strana. V čele jejím i nástupnické Dělnické strany sociální spravedlnosti stanul Tomáš Vandas. Bývalý činovník SPR-RSČ, jenž je památné Sládkovy postavy hoden tak možná množstvím problémů s justicí. O tom svědčí ani týden starý výrok Krajského soudu v Brně.

Zdá se důležité říct, že i když je u nás radikální pravice nesporně stále přítomná, a využívá kdejakého kriminálního případu, jehož následky usnadňují zkratky v myšlení, aby se zviditelnila, neznačí dosud nějaké zásadnější nebezpečí. Leč není vyloučeno, že se v něj může změnit. Šanci posílit získá například tehdy, když bude státní správa napořád postupovat stejně iracionálně jako během posledních let. To znamená nepostupovat. Ignorovat to, co se ve Strakovce a ve stranických sekretariátech snadno i rádo přehlédne. Vždyť třebas o problémech v zapadlých severočeských regionech, kde se zhoršuje hospodářská situace daleko snadněji než v Praze nebo Brně, mluvil dlouhodobě leckdo. Nejrůznější nevládní organizace, odbory či opozice. Bohužel bez odezvy, jelikož se šetří, ať to stojí, co chce.

Použití policie a soudů proti nepřátelům spoustou obtíží zahalené, jenže přeci jen demokracie, je určitě správné. Nicméně to pro naši společnost nemůže a nesmí být jediná cesta.

Text vychází z článku, který zveřejnil Brněnský deník Rovnost

05. 01.

Katastrofa pro všechny

Pavel Kopecký Přečteno 3571 krát

Napjatý, nebo alespoň velmi komplikovaný vztah mezí Íránem a Spojenými státy panuje velice dlouho. Od íránské revoluce v roce 1979, kdy byl svržen místní císař neboli šáh a prohlášena teokratická republika. S jejím ustavením se znaménka přepólovala a mráz přicházel z obou směrů. Podnes padají velká slova o „Velkém Satanovi“ anebo donedávna o „ose zla“.

Předchozí, běžnými Íránci zhusta nenáviděné a až provokativně prozápadní vedení monarchie dělalo leccos proto, aby v regionu usnadnilo život Bílému domu. Který má, jak známo, sklony sousedit s každým. Když byl lidovou revolucí vyhnán pán „Pavího trůnu“, USA pojednou čelily rozpínavosti šíitského státu ajatolláha Rúholláha Chomejního. Proto proti němu ve válce s Irákem podporovali Bagdád, až měl Saddám Husajn pocit, že úlohu (chemických zbraní klidně zneužívajícího) premianta přebírá on a také obsazení jeho válečného věřitele, Kuvajtu, mu projde.

Součástí krvavé, asi osm let trvající vojny se stala i „válka tankerů“, kdy obě bojující strany napadaly ropná plavidla v Perském zálivu. Což přirozeně způsobilo velký mezinárodní neklid či cizí ozbrojenou přítomnost ve strategické oblasti.

Mezi Spojenými státy a Íránskou islámskou republikou, jež je solí v očích též většině sunitských arabských monarchií Zálivu (především Saudské Arábie, s níž teď Washington podepsal rozsáhlý zbrojní kontrakt), zase přituhuje. Vyhlašují se další hospodářské sankce, za něž horují i vlivní hráči Evropy, haraší zbraněmi a – poněkud tradičně – vyhrožuje, že může být hůř. Někteří blouzniví perští propagandisté, inspirovaní zřejmě starými jurodivými časy, dokonce slibovali odvetné uzavření komunikačně klíčového Hormuzského průlivu. To by však ve skutečnosti neposloužilo nikomu.

Důvodů k aktuálnímu zhoršení situace může být plno: onehdy potlačení šíité v nedalekém Bahrajnu, kde mají Američané námořní základnu, jejich souvěrci v nestabilním Iráku, odkud USA neslavně odcházejí, samozřejmě Teheránem halasně vytrubovaný jaderný program, potřeba odvádět pozornost od domácích problémů a kdo ví, co ještě. Jedno je ale jisté, za stávající situace by byla skutečná konfrontace katastrofou pro všechny.

Článek vyšel v deníku E15

Archiv článků: leden 2012

Deformy "Malého Dobeše"

Zpátky, nebo s Paroubkem?

Jediná správná cesta?

Katastrofa pro všechny

Blogeři abecedně