Pavel Kopecký

10. 12.

Atomová smlouva

Pavel Kopecký Přečteno 2067 krát

Írán bere vážně stále více těžkých vah v geopolitickém ringu. Maximální rating mu přisuzoval minulý perský prezident Ahmadínežád, který se měl domnívat, že zastupuje supertěžkou váhu.

Přecenil se, ale není sporu o tom, že teheránské svaly rostou. Pikantním je, že výživnou stravu, takřka „steroidy“ jim poskytli hlavně úhlavní nepřátelé. USA čili „Velký Satan“ nikdy neakceptovaly záhy po Vietnamu vyhlášenou islámskou revoluci. Pořádně zahýbala kuželkami Blízkého a Středního východu a znamenala novou porážku jejich zájmům. Od svržení bezmála služebného šáha byly vzájemné oficiální vztahy pod bodem mrazu, vlastně neexistovaly. „Suplovaly“ je zpravidla tvrdé politické výpady, propaganda (včetně zkonstruování „osy zla“), harašení zbraněmi, (kyber)terorismus či zástupné války…

Jedna z posledních, usnadněná zpackanou okupací převážně šíitského Iráku, poskytla Íráncům několikanásobný prospěch. Spojené státy se při nich projevily jako dominantní agresor, čehož se dalo skvěle využít k utužování protiamerických nálad doma i v cizině. Navíc namísto toho, aby si supervelmoc ekonomicky nebo bezpečnostně pomohla, tratila. Uvízla ve vyčerpávajících bažinách nového lokálního konfliktu (nezapomínejme na paralelní Afghánistán), přičemž rozdrtila režim, jejž předtím tlačila do chemií prosycené konfrontace s Chomejního státem.

Írán má dnes mezi řekami Eufratem a Tigridem stokrát větší slovo než za Saddáma. Skoro se chce říci, že jeho rozsáhlé oblasti kontroluje. Irácké šíitské milice pak pomáhají Asadovu režimu likvidovat především cizí náboženské extremisty, jejichž stěžejními donátory jsou sunitské despocie Arabského poloostrova.

Také čerstvá, „zkusmo“, půl roku platící smlouva o jistém umenšení íránských jaderných ambicí je pro ajatolláhy druhem vítězství. Vlídnější tváří diplomacie umožnili Američanům vstřícnost bez ztráty květinky, ženevské vyústění dlouhé měsíce trvajících tajných rokování.

Za nejpřímější dopad vícestranné dohody můžeme považovat omezení mezinárodních sankcí a uvolnění obstavených íránských miliard z ropy, ale neběží zdaleka toliko o to. Již s řádným předstihem bylo nápadné, jak ve sdělovacích prostředcích oslabil protiíránský folklór. Na to navázal zjevný posun také ve spletité syrské problematice. Od ní pojednou dává Západ, znechucený i svými tamějšími chráněnci, ruce pryč…

V prekérní situaci se tím nicméně ocitla Saudská Arábie a zvláště Izrael, poslední dobou zvýšeně varující před islamistickou atomovou bombou… Zkrátka dvě propastně rozdílné země, jež mají společné snad jen nadstandardní vazby na Washington a srdečnou nelásku k Íránské islámské republice. Je proto nabíledni, že o trvalém zklidnění poměrů nemůže být opravdu ani řeči.

Článek vychází z textů zveřejněných v Revue Politika a deníku E15

05. 12.

Červená nit pragmatismu

Pavel Kopecký Přečteno 2702 krát

V České republice se schyluje k vytvoření vládní koalice, která bude takový pel mel. Vývoj nazrává k tomu, že se spojí Česká strana sociálně demokratická, hnutí ANO multimiliardáře Andreje Babiše a lidovci neboli Křesťanská a demokratická unie-Československá strana lidová.

Tenhle nevyzkoušený spolek je možnou reakcí na předchozí pravicový kabinet, který zrodil v Česku dosud nevídaný propad politické kultury. Ale i „prachobyčejné“ profesionality. To její politicky přeživší aktéry prakticky předem vytěsnilo z jakékoliv spolupráce. Takže si členové pravděpodobné budoucí vlády prostě zbyli.

Netvrdím však, že tím se množina subjektů zvolených v předčasných volbách vyčerpala. Tříštění politické scény ve skutečnosti zesílilo, máme ještě dva relevantní hráče: Úsvit přímé demokracie a Komunistickou stranu Čech a Moravy.

Takzvaný Úsvit je v podstatě symptomem soumraku. Jeho tvůrce, Tomio Okamura, ctižádostivý obchodník s výlety za hranice všedních dnů, totiž postřehl, že v trhu zeje díra tam, kde dřív bývala skulinka. Vyrazil proto cestou výkřiků nejpokleslejšího populisty s proticikánskými akcenty a nerealistickými sliby všelidových hlasování prakticky o všem. Protáhl se nejdřív do Senátu (a zároveň usiloval o křeslo přímo voleného prezidenta), ale protože tam byl pouze jeden z jednaosmdesáti, přešel raději co nejdřív do vlivnější dolní komory. Tu horní, v níž působil rok, prohlásil za zbytečnou. Více netřeba dodávat. Případně jen, že jeho politický marketing zaměřený na frustrovanou spodinu neřekl ještě zdaleka poslední slovo.

Ohledně (do značné míry formálně) ostrakizovaných komunistů je situace diametrálně odlišná. Jako jediní z dosavadních představitelů zákonodárných sborů posílili, což koneckonců dokresluje atmosféru dosud nebývalého úspěchu „nepolitických“ formací podnikatelů. Úspěšných na just tradičním partajím.

Oligarcha Babiš pochytal znechucené příznivce oslabené pravice, nicméně dokázal manévrovat natolik obratně, až vytvořil dojem – s nadsázkou řečeno – „československého gaullismu“. Překračujícího pravolevou polaritu ve prospěch péče o stát. Složení jeho (zatím) věrných tomu ostatně přisvědčuje, ale v podstatě je ANO tvrdým reprezentantem velkokapitálu. Vzniklým z porevolučních peněz kariérního člena KSČ, na Slovensku se dokonce soudícího o spolupráci s StB. A současně vylučujícího spolupráci s KSČM. Ta samozřejmě zůstává v záloze pro ad hoc případy, nicméně pro vládní koalici se mu lépe hodí lidovci. Slabé společenství politicky pružných osob, ideově vzdálenějších „socanům“.

Křesťanští demokraté správně cítí, že mají být páté kolo u koaličního vozu, takže mohou být zavlečeni do věcí, které jim vonět nebudou. Pročež co nejvíce taktizují. Žádají výsady a jejich předseda Pavel Bělobrádek ostentativně odjíždí na v podstatě soukromý, leč americkou vládou placený pobyt za oceán. V nouzi dokonce svatouškovsky přizvukují prezidentu Zemanovi, který nemůže Babišovi zapomenout, že podržel vedení ČSSD při Pražským hradem dirigovaném pokusu o vnitrostranický převrat. Žádají proto čistá lustrační osvědčení po všech budoucích ministrech a nevadí jim, že příslušná právní norma nic takového nevyžaduje, nebo že je od počátku diskriminační.

Přesto se moralizujícím křesťanům v KDU-ČSL k moci chce, a to pořádně. Zůstaly v ní zakladatelské akcenty Msgr. Jana Šrámka s jeho proslaveným mottem „Být u toho“. Ještě důležitější je ovšem fakt, že vždy ohební lidovci v minulém volebním období poprvé vypadli ze Sněmovny a vrátili se tam spíš náhodou. Tudíž mají de facto poslední šanci na zmrtvých vstání. Další předčasné volby si dovolit nemohou. Skončili by už jenom proto, jelikož vehementně podporují takzvané církevní restituce, jeden z nejpochybnějších podniků předchozích mocipánů.

Domluva je tedy věcí času, ničeho jiného. Pragmatismus se jí však potáhne jak červená nit.

Text je rozšířením článku psaného pro slovenský deník Pravda

Archiv článků: prosinec 2013

Atomová smlouva

Červená nit pragmatismu

Blogeři abecedně