V České republice se schyluje k vytvoření vládní koalice, která bude takový pel mel. Vývoj nazrává k tomu, že se spojí Česká strana sociálně demokratická, hnutí ANO multimiliardáře Andreje Babiše a lidovci neboli Křesťanská a demokratická unie-Československá strana lidová.

Tenhle nevyzkoušený spolek je možnou reakcí na předchozí pravicový kabinet, který zrodil v Česku dosud nevídaný propad politické kultury. Ale i „prachobyčejné“ profesionality. To její politicky přeživší aktéry prakticky předem vytěsnilo z jakékoliv spolupráce. Takže si členové pravděpodobné budoucí vlády prostě zbyli.

Netvrdím však, že tím se množina subjektů zvolených v předčasných volbách vyčerpala. Tříštění politické scény ve skutečnosti zesílilo, máme ještě dva relevantní hráče: Úsvit přímé demokracie a Komunistickou stranu Čech a Moravy.

Takzvaný Úsvit je v podstatě symptomem soumraku. Jeho tvůrce, Tomio Okamura, ctižádostivý obchodník s výlety za hranice všedních dnů, totiž postřehl, že v trhu zeje díra tam, kde dřív bývala skulinka. Vyrazil proto cestou výkřiků nejpokleslejšího populisty s proticikánskými akcenty a nerealistickými sliby všelidových hlasování prakticky o všem. Protáhl se nejdřív do Senátu (a zároveň usiloval o křeslo přímo voleného prezidenta), ale protože tam byl pouze jeden z jednaosmdesáti, přešel raději co nejdřív do vlivnější dolní komory. Tu horní, v níž působil rok, prohlásil za zbytečnou. Více netřeba dodávat. Případně jen, že jeho politický marketing zaměřený na frustrovanou spodinu neřekl ještě zdaleka poslední slovo.

Ohledně (do značné míry formálně) ostrakizovaných komunistů je situace diametrálně odlišná. Jako jediní z dosavadních představitelů zákonodárných sborů posílili, což koneckonců dokresluje atmosféru dosud nebývalého úspěchu „nepolitických“ formací podnikatelů. Úspěšných na just tradičním partajím.

Oligarcha Babiš pochytal znechucené příznivce oslabené pravice, nicméně dokázal manévrovat natolik obratně, až vytvořil dojem – s nadsázkou řečeno – „československého gaullismu“. Překračujícího pravolevou polaritu ve prospěch péče o stát. Složení jeho (zatím) věrných tomu ostatně přisvědčuje, ale v podstatě je ANO tvrdým reprezentantem velkokapitálu. Vzniklým z porevolučních peněz kariérního člena KSČ, na Slovensku se dokonce soudícího o spolupráci s StB. A současně vylučujícího spolupráci s KSČM. Ta samozřejmě zůstává v záloze pro ad hoc případy, nicméně pro vládní koalici se mu lépe hodí lidovci. Slabé společenství politicky pružných osob, ideově vzdálenějších „socanům“.

Křesťanští demokraté správně cítí, že mají být páté kolo u koaličního vozu, takže mohou být zavlečeni do věcí, které jim vonět nebudou. Pročež co nejvíce taktizují. Žádají výsady a jejich předseda Pavel Bělobrádek ostentativně odjíždí na v podstatě soukromý, leč americkou vládou placený pobyt za oceán. V nouzi dokonce svatouškovsky přizvukují prezidentu Zemanovi, který nemůže Babišovi zapomenout, že podržel vedení ČSSD při Pražským hradem dirigovaném pokusu o vnitrostranický převrat. Žádají proto čistá lustrační osvědčení po všech budoucích ministrech a nevadí jim, že příslušná právní norma nic takového nevyžaduje, nebo že je od počátku diskriminační.

Přesto se moralizujícím křesťanům v KDU-ČSL k moci chce, a to pořádně. Zůstaly v ní zakladatelské akcenty Msgr. Jana Šrámka s jeho proslaveným mottem „Být u toho“. Ještě důležitější je ovšem fakt, že vždy ohební lidovci v minulém volebním období poprvé vypadli ze Sněmovny a vrátili se tam spíš náhodou. Tudíž mají de facto poslední šanci na zmrtvých vstání. Další předčasné volby si dovolit nemohou. Skončili by už jenom proto, jelikož vehementně podporují takzvané církevní restituce, jeden z nejpochybnějších podniků předchozích mocipánů.

Domluva je tedy věcí času, ničeho jiného. Pragmatismus se jí však potáhne jak červená nit.



Text je rozšířením článku psaného pro slovenský deník Pravda