Pavel Kopecký

31. 03.

Potřební nepřátelé

Pavel Kopecký Přečteno 5777 krát

Na samý začátek musím říci, že Ruskou federaci nepovažuji za příliš demokratický stát a Vladimíra Putina za nějakého lidumila. Právě naopak. Jde o politika schopného (a nejspíš i všehoschopného), který bezohledně kráčí za svými cíli. K nim náleží obnova největší státnosti světa, která se mnoho let zmítala v neuvěřitelných zmatcích a zločinnosti. Ba na pokraji rozpadu.

Bývalý důstojník sovětských a ruských tajných služeb je často (nejen) ve své vlasti vnímán jako někdo, kdo ráznými kroky hrozící dezintegraci zabránil. Třeba když zkrotil oligarchy, zlikvidoval odstředivé tendence ve vzdálenějších regionech, případně vyhrál druhou čečenskou válku (1999). Pod jeho vedením se Kreml stal znovu symbolem moci, respektu a autority, jíž vnímá celý svět, a země si notně polepšila také ekonomicky. S Putinovou prezidentskou érou si tudíž běžný Rus spojuje návrat důvodů k vlastenecké hrdosti, konec jakési nové „smuty“, kterou přivodil rozpad Sovětského svazu či „alkoholokracie“ Borise Jelcina. Tomu ostatně Západ velkoryse prominul, když nechal rozstřílet jemu vzdorný parlament…

Cílevědomé i víceméně úspěšné směřování k obnově vážnosti Ruska nebo zlepšování životní úrovně (k čemuž svého času významně přispěla též změna cen ropy na světových trzích), má však dvojí dopad. Hlavě státu vynesl obrovské domácí uznání, ale logicky zneklidnil mezinárodní konkurenty, co léta všestranně profitovali z mocenského úpadku Moskvy. Když se následně ukázalo, že kroky putinovské kliky vedou k některým nepřehlédnutelným úspěchům, začaly se znovu výrazněji objevovat rysy předchozí, studenoválečnické etapy. Například administrativa amerických Demokratů vystupňovala agresivní antiruskou rétoriku a nápadnými se staly také destabilizační akce při hranicích či proti zájmovým oblastem RF.

Nejznámější se stal Západem podporovaný puč, pardon, oslavovaný Euromajdan v Kyjevě, jemuž těsně předcházel výrok Hillary Clintonové o nezbytnosti zabránit reintegraci postsovětského prostoru za každou cenu. Následné porušení mezinárodního práva ohledně strategického Krymu, kde mimochodem většina ukrajinských vojáků přeběhla na ruskou stranu, vyvolalo bouři. Příval očerňujících informací, hospodářských sankcí a výhrůžek neustal doteď. Je zde patrná snaha překrýt třeba historickou paměť s nezákonným počátkem války v Iráku, která trvá už patnáct roků. Zároveň se zuřivě popírá, že by Kreml - jakožto patron východoukrajinských pseudostátností - mohl získat inspiraci v násilném vytvoření již druhé albánské státnosti, Kosova.

Projevem zhoršených vztahů mezi Ruskem a západními demokraciemi, jež se jinak neodvažují příliš kritizovat spřízněného tureckého autokrata Erdogana, jsou i vyslovené propagandistické bizarnosti. Včetně toho, že se Putin postupně proměnil v příčinu takřka všeho zlého. Čehokoli na světě, co se zrovna takříkajíc nehodí do krámu. Měl ovlivňovat kde co. Protibruselské postoje Maďarska, referendum v Holandsku, separatismus v Katalánsku, francouzskou nacionalistickou pravici, úspěch kampaně pro brexit, americké prezidentské volby a tak dále. Až je skoro divné, že není viníkem horečky omladnic v Horní Voltě.

Do stejného ranku bohužel spadá, že bez vyšetřování, zcela automaticky dostal Kreml nálepku vraha exdůstojníka ruské vojenské rozvědky a jeho dcery. Byť jsou atentát i příslušná mediální reflexe nemálo podezřelé, nemáme vlastně vůbec pochybovat. A kdo snad ano, jak se stalo autorovi článku při diskuzi s „bezpečnostním analytikem“ Ministerstva obrany ČR, je jasně a bez diskuze ovlivněn nepřátelskými (proruskými) weby a potenciálním ohrožením naší národní bezpečnosti…

Zdá se, že Rusko se Západem, kde přituhuje například v oblasti svobody internetu, se mohou nakonec docela hodně potřebovat. Jako za bipolární éry. Když nic jiného, tak aby prostřednictvím toho druhého odváděly pozornost od chyb vlastních elit. A vůbec pohodlněji vládly.

Článek je rozšířením komentáře, který vyšel v MF Dnes

18. 03.

Přiměřený strach

Pavel Kopecký Přečteno 1677 krát

Prezident Donald Trump rozjíždí války obchodní, vzývá výstavbu festovních kosmických vojsk a (strategické) cestování na Mars, ale jinak se tento „politický marťan“ poznenáhlu tváří jako velký mírotvorce. Aspoň co se dotýká Korejského poloostrova, kde minimálně z pohledu mezinárodního práva od první poloviny padesátých let neuhasl vojenský konflikt.

Možná by se tamější následky tříletého střetu mezi Východem a Západem (byť zaštítěného vlajkou OSN) – jehož se mimochodem zúčastnili i Čechoslováci – dávno „vstřebaly“. Kdyby ovšem nebylo úporných snah USA a SSSR (nebo později ČLR) o zakonzervování permanentní bezpečnostní tenze mezi dnes „chudým Severem“ a „bohatým Jihem“. V KLDR tudíž panuje „nejmladší z rodu Kimů“, jenž po vzoru otce i děda uplatňuje staré militaristické heslo „kulomety místo másla“. Rovněž proto uctívaná státní doktrína čučche (tj. soběstačnost), která má „výzkumná“ centra po širém světě, opakovaně zápasí s hladomory. A černý paradox nedostatku potravin či spotřebního zboží náleží mezi všudypřítomné „sociální jistoty“ režimu.

Nově, po propuštění „zaminira“ Tilersona, to vážně vypadá na deeskalaci až zbytečně vyhroceného stavu. Provázaného s fakty, že severokorejský diktátor musí uvnitř tuhého systému krutě obhajovat nejvyšší post (a s ním svůj život), kdežto lídr USA „jedině“ čelit nepřestajným útokům domácích (levicových) politicko-mediálních elit. Kruhů stále ještě šokovaných jeho vítězstvím a bezkoncepčností politiky.

Trumpova impulzivnost nedouka, jíž mimo jiné zhusta ventiluje na sociálních sítích, způsobuje americké administrativě zmatky doktrinální i personální povahy. Aktuálně zrodila vážně nečekaný krok. Namísto (oboustranných) výhrůžek kárným útokem se vzývá denuklearizace, případně vůbec odstranění zbraní hromadného ničení. Když vše selhalo, tak prostřednictvím osobního potkání dotyčných předáků. Což je nový interesantní rozpor, neboť krom jiného znamená skrytý pardon likvidace Kimova polorodého bratra prostředkem hromadného ničení. Ačkoliv je pravdou, že malajsijský atentát nervovým plynem VX nebyl dosud oficiálně dořešen nebo že některé obdobné vražedné útoky zavánějí širší zpravodajskou hrou…

V každém případě je nový novosvětský plán, přes nepřímou podporu Pekingu a Moskvy, dost bizarní. Přičemž jeho výsledky budou nanejvýš dílčí. Proč? Peking potřebuje nárazníkovou zónu, Moskva alternativní odbytiště a stabilitu v sousední zemi, Washington zase záminku k antičínskému vyzbrojování Japonců i Jihokorejců. Nikdy se nadto nevládne tak hladce, jako v érách přiměřeného strachu.

Psáno pro časopis Argument

13. 03.

Korejský průlom?

Pavel Kopecký Přečteno 1782 krát

Korejský poloostrov je neuralgické prostředí. Každou chvíli slyšíme, že se tam něco škaredého semlelo. Dozvídáme se samozřejmě jenom zlomek tamějších událostí, ale už toho je až dost. Vztahy mezi KLDR a Jižní Koreou jsou nepřestajně napjaté. Koneckonců od roku 1953, kdy ustaly pravidelné a krvavé boje, neskončila válka. Studený mír mezi Pchjongjangem a Soulem pokračuje špionážními aférami, teroristickými útoky, občasnou dělostřelbou a dalšími projevy "dobrých sousedských vztahů".

Možná by to tak už dávno nebylo, kdyby bipolární zápolení nestabilizovalo nenormální poměry, v nichž byly vedví roztržena země a její národ. Dnešní chronická tenze mezi severem a jihem je jednoduše důsledkem toho, že si dohromady žádný z (vel)mocenských hráčů nepřál, aby se situace normalizovala. Což se promítalo i do vnitropolitických poměrů obou Korejí, takže až do přelomu 80. a 90. let minulého století byly v zásadě oba státy řízeny diktátorsky.

V Korejské lidově demokratické republice se to doposud nijak nezměnilo a pod formální hlavičkou budování komunistické společnosti panuje dědičná orientální despocie. Opřená o stranickou byrokracii, nacionalismus a militarismus. Na opačné straně poloostrova lze od zmíněné doby mluvit o postupném uvolňování poměrů, které se dnes poměrně značně blíží našemu chápání demokracie. K počátkům tamější společenské liberalizace svým způsobem přispěly též letní olympijské hry v Soulu roku 1988. Proto je dvojnásob zajímavé, že rovněž zimní hry v Pchjongčchangu mají své příznivé politické dopady. Zatímco ještě těsně před jejich zahájením si Kim Čong-un s Donaldem Trumpem freudovsky poměřovali velikost nukleárních tlačítek, po jejich skončení to vypadá na deeskalaci až zbytečně vyhroceného stavu.

Nyní bylo oznámeno, že obě hlavy státu se mají, díky zprostředkování Korejské republiky, dokonce osobně setkat a rokovat o jaderném odzbrojení v oblasti. Mnoho věcí ohledně summitu dvou výstředních státníků je ještě ve hvězdách. Ale již pouhé setkání těch, kteří se nastokrát prokleli, znamená průlom. Nečekejme však zázraky, ty se (nejen) v mezinárodních vztazích moc nedějí.

Představa nějakého radikálního posunu při budování regionální bezpečnosti se dá předem vyloučit. Likvidace zbraní hromadného ničení, uzavření míru, nebo dokonce výhledové sjednocení korejských států jsou prostě mimo realitu. Cynicky řečeno si je dohromady ani dnes žádný významný aktér nepřeje. Určitá hladina nepřátelství nesporně vydrží, stejně jako její mediální prezentace. Jsme v éře videopolitiky.

Glosu původně publikoval web Hospodářských novin

Archiv článků: březen 2018

Potřební nepřátelé

Přiměřený strach

Korejský průlom?

Blogeři abecedně