Ani v socialistické, ani v kapitalistické zemi nerozhodují děti o tom, kdy má odejít vláda. Tak nějak se před lety nechal slyšet komunistický funkcionář Miroslav Štěpán, jenž čelil nechuti obyvatel vůči dožívající vládě Národní fronty. Dav jej vypískal, protože se už nacházel ve stavu, kdy vše, co mohl interpretovat v neprospěch hodnostáře KSČ, si v jeho neprospěch také vyložil.

Uplynula hezká řádka roků. Občané jsou teď rekordně otrávení z (ne)fungování vlády fyzika Petra Nečase a přejí si, aby po dvou letech od sestavení nebyla jen v „poločase rozpadu“. Aby její předáci nezkoušeli vykládat v demokracii neslýchané: že příležitostné masivní demonstrace jsou dílem společenské sedliny. To si totiž nedovolil ani onen Miroslav Štěpán.

Stávající koalice nebo její příznivci sice příležitostně užívají rétoriku odkazující na frazeologii naštěstí už dávno minulé nesvobody, leč takzvané úsporné „reformy“ prosazují dle přísně neoliberálního receptu. Moci se drží a přitom šetří, ať to stojí, co stojí.

Nesmiřitelný boj se zadlužováním státu, na jehož půdorysu se stávající koalice vytvořila, byl prohrán otřesným způsobem. Veřejné dluhy rostou rychleji než dříve, prokazatelně se zhoršuje sociální situace a ekonomika jako taková upadá, ač hospodářství okolních celků více či méně rostou.

Druhým pomyslným puvoár nového kabinetu se měl stát „nesmiřitelný zápas“ se všudypřítomnou korupcí. Výsledky jsou pode vší kritiku a ani to jinak být nemohlo. Základnu vládnutí totiž sestavoval třeba šéf úspěšné bezpečnostní agentury Vít Bárta, který se hodlal přisát na cecík státních zakázek. Nebo bezohledný technolog (moci) Miroslav Kalousek, nyní pán státních financí, jehož znalci věci nespočetněkrát podezřívali z finančních machinací. Například na ministerstvu obrany, kde byl kdysi vysokým státním úředníkem. Šedou eminencí s dodnes trvajícími kontakty na velkoobchodníky zbraněmi.

Do čela stejné silové instituce byla za Topolánkovy éry dosazena i Kalouskova stranická kolegyně, Vlasta Parkanová. Povídalo se sice, že vystačila s tím, kde je jídelna, toaleta a kde má kancelář, na jednání příslušných zákonodárných výborů dvakrát nechodila, nicméně ministrovala s gustem. Odpůrce záměru umístit nedaleko české metropole americké radiolokační zařízení mistrovala výlevy o balistických raketách teroristů, následně rizikem ruské rozpínavosti. Než stihli samotní představitelé USA projekt „odpískat“, korunovala vlastní nerozumnost legendárním songem na nápěv písně „Dobrý den, majore Gagarine“. V něm vojenské zařízení glorifikovala. Zkrátka nechtěně zavinila mezinárodně proslavený lokajský trapas.

Následně o „radarové pěnici“ nebylo tolik slyšet, protože jí před dvěma lety „uklidili“ na post místopředsedkyně sněmovny. Vyhýbala se i nejrůznějším skandálům, jež jako na běžícím pásu hořící muničky vybuchovaly v areálu trojkoalice.

Byť šlo o tvrzení pro uši prosťáčků, Parkanové (již několikátá) strana TOP 09 si do listopadových krajských a senátních voleb budovala výzor toho jediného čistého hráče. „Zoufajícího si“ nad výměnami zdiskreditovaných ministrů a rostoucí sumou zákonodárců vydaných k trestnímu stíhání.

Ovšem všeho do času. V patrné návaznosti na nedávné zatčení sociálnědemokratického hejtmana a poslance Ratha, kterému samozřejmě pravice freneticky tleskala, přišlo nečekané obvinění exministryně obrany. Nejspíše bílého koně, v jehož sedle cválali Kalouskovi oblíbenci na MO ČR. Nákupem obrněnců, letadel Casa a bůhví, čím ještě vylepšující kasy soukromé nebo partajní.

Kolem žádosti o zbavení imunity vypukl tentokrát neuvěřitelný humbuk. Alkoholní agresivitou proslulý ministr veřejných peněz nepokrytě zastrašuje bezpečnostní složky. Co dělá v zákulisí, nechci ani hádat. Jeho formální nadřízený, premiér Nečas, podotkl zase něco urážlivého o činnosti policejních plukovníků. Chudák, pravděpodobně zapomněl, že správce vnitra v jeho kabinetu je bývalý plukovník Kubice. Navzdory neohrabanosti odměněný za svou někdejší kriminální denunciaci Jiřího Paroubka. Pár dní nato těsně poraženého v celostátních volbách.

Skandály i útoky na lidovládné zřízení v České republice neberou konce. K pravdě nejblíže mají bohužel asi ti, kdo obracejí věhlasná Peroutkova slova o „Budování státu“. Ve varování jeho rozkladem.


V krácené verzi dnes vychází ve slovenském deníku Pravda