Onehdy jsem si vybavil svá studentská léta a s nimi kantory historie, kteří třeba nebyli non plus ultra odborníky, ale uměli včas převléknout kabát. Daly se najít jejich diplomky, dizertace či jiné zásadní práce, kde vyzdvihovali kolektivizaci československé vesnice či jiné problematické činy minulého zřízení. Ale nám, dost naivním posluchačům, důrazně vykládali o Stalinově „říši zla“ a diktátorově nevkusu.

Sám nyní učitel svěřím občas tohle pozorování žákům, aby si mohli snáz uvědomit, že některé rysy lidské povahy jsou nevykořenitelné. Zápas za svobodu a nezávislost uvažování je proto také věčný. Stejně jako recyklace pohledu růžovými brýlemi, jak tahle, ano, najisto už tahle generace přijde s něčím lepším, spanilomyslnějším…

S obdobně otevřenýma očima snili o budování národního státu naši „otcové zakladatelé“, když v osmnáctém roce 20. století s nadšením vyhlásili Republiku československou. Státnost, jíž se mělo dostat té cti, aby byla liberálně pojatým mnohonárodnostním domovem všech svobodybažných. Mělo vzniknout „středoevropské Švýcarsko“, demokratický Fénix, který povstane z popela první světové války a monarchistického Rakouska-Uherska.

Svržení nezřídka skutečně nenáviděné nadvlády Vídně si přirozeně žádalo nahrazení starých dogmat takzvaného legitimismu jinak pojatými hodnotami. Nové státní ideje hodně vycházely z různých fází národního obrození. Z klasiků jako byl „otec národa“ Palacký, jenž za vrchol českých dějin považoval husitskou revoluci.

Nemálo na něj navazoval protestantismem a nemarxistickým socialismem formovaný filozof Masaryk. Z hlediska c. k. říše arcivlastizrádce, organizující obratnou protirakouskou propagandu či legionářské bojovníky, jimž v případě zajetí hrozilo odvisnutí na nejbližším stromě.

TGM, Beneš nebo Štefánik vycházeli ve svém díle z ideologické představy, že stěžejní duchovní proud domácích dějin je takzvaná humanita. Staletá cesta k duchovnímu povznesení, jež se stane příkladem pro ostatní pospolitosti.

Na koncepci státoprávního Národa československého dvou větví pak navazovaly proklamace, že jsme „tři sta let úpěli“ v žaláři národů. Ovšem nyní – s podporou „hodných strýčků“ v Evropě (Francie a Velká Británie) a zámoří (USA) – dokážeme svou příslušnost k nejvyspělejším celkům planety. Z Mistra Jana Husa učiníme národního světce a na skutečně přežilém císařství nenecháme nit suchou.

Ať tomu bylo jakkoliv, hospodářský, kulturní, ale i vojenský rozmach meziválečného Československa náležel mezi úctyhodné. Stejně tak vstřícnost vůči etnickým menšinám, což se v tehdejším světě obvykle nestávalo.

Jeho pozice však postupně upadala, až se začalo mluvit o ostrůvku demokracie ve střední Evropě, co jej obstoupili minimálně nevstřícně naladění sousedé. Světová hospodářská krize a nástup antidemokratických politických mesiášů, v čele s Adolfem Hitlerem, následně způsobily, že masarykovský stát zemřel v mladičkém věku necelých dvaceti roků. Pomnichovská republika nebyla než neživotaschopným a fakticky nesamostatným mezistupněm, kde vznikaly pravicově katolicky laděné tendence k úplnému přetržení dosavadního společenského kontinua.

Protektorát zůstal naštěstí toliko „protentokrát“, jak se neslo šeptandou, a ČSR došla záhy plného obnovení. Vlastně ne tak úplně, protože nastaly změny v zahraniční orientaci i hranicích státu, poněkud znechuceného draze vykoupenou sázkou na falešné západní přátele. V důsledku bezpříkladných zločinů nacistické epochy se též proměnila skladba populace a převážila koncepce nového stranickopolitického života, jenž měl poskytnou pevnější vnitřní strukturu země.

Bizarní je, že pod kuratelou Sovětského svazu od roku 1948 existující diktatura proletariátu sice dštila oheň a síru na první republiku, leč přesto z ní převzala daleko více duchovních zdrojů než polistopadový pokus o demokratické Československo. Pravděpodobně rovněž proto záhy nanejvýš pofidérně rozdělené na dva de facto okrajové, masarykovskou koncepci vlastně definitivně opouštějící útvary. Stojící o to planěji proti globalizační nivelizaci; na hledání raison d'etre podivně znějícího Česka se vlastně takřka zapomnělo.

Znovu se tak spoléháme na pokračování „hodných strýčků“ jinými prostředky. Opět máme holé ruce.


Článek zveřejnily Parlamentní listy