Pro mnoho lidí je to překvapení, ale stalo se. Převážně levicový Senát, horní komora Parlamentu České republiky po výjimečném, neveřejném rokování oznámila, že odhlasovala žalobu na prezidenta republiky Václava Klause. Stíhání pro velezradu.

Trochu silný tabák, těžká tonáž, řeknete si. Velezrada zní, jako kdyby se tento antievropský nacionalista nebo všeználkovský provokatér spolčil přinejmenším s Belzebubem a vydal mu stát v plen.

Velezrada je pojem pro jeden z nejtěžších zločinů a spáchat jí může jedině hlava země, pokud vykoná něco „proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu“.

Co měl hyperaktivní Klaus učinit? Především vyhlásit rozsáhlou novoroční amnestii, jež se stala klíčem od mříží řady nápravných zařízení, odkud odešly tisíce odsouzených zločinců. Nemálo z nich už je samozřejmě zase zpátky „doma“.

Nebezpečnějším dopadem činu atypicky umístěného na konec druhého funkčního období (žádný obdobný krok během předchozích 10 let neučinil) se stalo zastavení vleklých soudních pří hospodářského charakteru. Tímhle rysem „velikého pardonu“ vydal s rozmachem monarchistického suveréna, nikoli prezidenta v parlamentním systému, následující pokyn: Vyšetřování skončilo, zapomeňte. Nobl omluvenku vystavil 90. letům, jejich nohsledům, a vlastně tak trochu sám sobě. Ostatně v přepisování dějin byl vždy kabrňák a svůj obraz bude jistě úporně cídit až do posledního dechu.

Žlučovitost vůči jeho činu však zatím nepominula u drtivé většiny národa a popularitu má na historickém minimu. Všechno vzal na sebe, další architekty podrazu na spoluobčany zatloukl a arogantně dodal, že by jí znovu udělal právě takhle. K ožehavému kroku ho tak patrně nepřimělo pouhé osobní chtění…

Určitě si své „Odcházení“ představoval jinak. Již proto, že se mínil vracet. Odpor, který se vtělil i do jeho vypískání na mistrovství světa v biatlonu, zjevně podcenil. Závažně si zhoršil výhled na jakýkoli politický comeback.

To je právě ono, Klaus bude prvním občanem už jediný den, takže odhlasované podání k brněnskému Ústavnímu soudu přichází tak trochu s křížkem po funuse. Aspoň v tom, že nemůže být odvolán z křesla hlavy republiky.

Objevily se odborné spory, zda může být pro velezradu souzen exprezident. Pokud ano, a to úspěšně, ztratil by prý bohatou penzi a další doživotní požitky, navždy i samu teoretickou možnost nového „výstupu“ na Pražský hrad.

Ať už si o vyhlášené amnestii myslíme cokoliv, je nabíledni, že sama o sobě by při žalobě neobstála. Přifařili k ní tak i další, původně bohužel ignorované Klausovy hříchy z let minulých, kdy kupříkladu odmítal podepsat mezinárodní úmluvy či bohorovně ignoroval jednoznačné výnosy soudů (!).

Řada čelních protagonistů poprvé uplatněné žaloby získala právní vzdělání a zkušenosti, takže nepostrádají povědomí o jisté vratkosti svého podání. Vytyčili tudíž také jednu „přidanou hodnotu“. Záměr vyjasnit mantinely působení prezidenta ČR. To však vyvolává legitimní otázky stran účinku čerstvých ústavních změn, co ošetřily nový, všelidový výběr hlavy státu…

Výsledek jednání v ponejvíce symbolické kauze, již Ústavní soud jistě předřadí jiným, se dá odhadnout. Není to dvakrát těžké ani u motivace řady protagonistů. Nechci se dotknout výjimek, leč u zúčastněných je to spíše účelovost. Lid si počin žádá – dokonce i v bludném domnění, že Klaus půjde „bručet“ –, lid ho má mít.

V horní komoře dominující sociální demokracie pořádá pak brzy sjezd. Někteří její funkcionáři jsou po volbách a stojí před volbami vnitrostranickými, pročež sbírají body, kde mohou. Temná postava končícího prezidenta se stává jejich vydatným zdrojem.


Text je rozšířením komentáře, který zveřejnil slovenský deník Pravda