Petru Nečasovi začíná být těžce jedno, co řekne, hlavně když prodlouží svou politickou agónii. Pokud mínil dělat dobře Václavu Klausovi, jenž mu zapaloval koudel, odsuzoval havlovský „dalajlamismus“. Poté, co se z prezidenta vylíhla kejhající „chromá kachna“, přehodil výhybku k lítosti nad strastmi Němců vypuzených po 2. světové válce z Československa. Čímž s „rafinovaností cukru“ poplácal po rameni Karla Schwarzenberga, od něhož vzešla Havlova omluva takzvaným sudetským Němcům. Premiér tím snad, třeba, dejme tomu na chvíli podepřel kácející se koalici s TOP 09, nesporně však obdržel pochvalu od poněkud monotématického českého publicisty, jenž by snad za Bernda Posselta dýchal. Zkrátka se zase znemožnil.

Když jsem ve svém minulém komentáři položil řečnickou otázku, kým že nahradit takhle děsné vedení Občanské demokratické strany, tušil jsem, že záhy padne odpověď. Pronesl ji Pavel Bém. Zprvu pražský primátor, po nucené dietě – jste to, co jíte – zhubnuvší do modelu řadového poslance.

Cítil jsem i ozvěnu rituálu, když na pohřbu generálního tajemníka KSSS z prvního truchlivého projevu vyšlo, kdo má chuť svrhnout na svá bedra hlavní „břímě vlády“. Bémovo varování před soumrakem ODS je nicméně chucpe, protože v hlavním městě udělal pro úpadek neotřesitelného suveréna maximum.

Jedno však „Kolibřík“ zašvitořil dobře. Občanské demokracii kyne ze záhrobí duch ODA. Vhodněji by asi zněla US-DEU, avšak s takovouhle „OPEN CARD“ zas notorický klausovec hrát nemůže. Nadto odpadlická Unie svobody v závěru vyhlašovala podporu legalizaci tvrdých drog, s čímž by podle všeho neměl problém snad jedině jeho „Mazánek“. Sám exprimátor je totiž psychiatr se specializací na narkotické závislosti.

Takže Občanská demokratická aliance, jež se po dlouhém umírání sama rozpustila a vypustila zhruba před pěti lety. Do toho má sice ódéeska daleko, ale některými nápadnými rysy si byly oba subjekty blízké hned zkraje.

ODA také kolísala mezi liberalismem a konzervatismem. Rovněž předstírala, že je stranou elit (byť za ní kandidovali významní intelektuálové jako Jaroslava Moserová či Josef Jařab). Obdobně se nikdy nezbavila nesnášenlivého ducha zakládajících postav, zde přesněji řečeno figurek, jež svůj tupě vypjatý antikomunismus „vypínaly“, když se nemohly obejít bez členství komunistického aparátníka. Oproti jejich koaličnímu partnerovi však měli o dost vyvinutější instinkt svatouškovství… Podnětnou by se snad pro „modré“ mohla stát jejich koncepce záchranné koalice s menšími partajemi; tedy až potud, že to byla marné sebelásky snaha.

Snad to ale Pavel Bém myslil jinak, pozitivněji. Třebas tím pouze „propichoval“ mediální bublinu Jiřího Pospíšila, neboť ani ten neskrývá sny kráčet přímou cestou vzhůru. Přitom přeskočil zrovna z paluby tonoucí Občanské demokratické aliance, z níž si zřejmě hodně vzal.

Množí se názory, že Občanská demokratická strana řeší kvadraturu kruhu. Z kvasu OF byla vydestilována jako způsob privatizace státu a jinak ani fungovat nemůže. Osobně si myslím, že situace je vážná, nikoliv bezvýchodná. Volič zapomíná rychleji než kočka, takže po nějakém tom půstu může opět přijít hostina. Každopádně platí, co zdůraznil právě Miroslav Kalousek: Mejdan skončil.


Psáno pro Parlamentní listy