Není Chávez jako Chávez
Už několikrát jsem se setkal s konstatováním (předních) domácích levicových intelektuálů, že některé své knihy a texty nemohou publikovat v ČR, kdežto na sousedním Slovensku nemají problém. Nic nového pod sluncem, samozřejmě, jelikož tohle se de facto stávalo i za minulého režimu.
Svým způsobem historizující ideologickou předpojatost, obvyklou mimo jiné ve zdejší veřejnoprávní televizi, tvoří především floskule. Pravidelně se vztahovaly také na právě zesnulého prezidenta a důstojníka výsadkářů Huga Cháveze.
O jeho kontroverzní politice jsme se dozvídali zejména to, jakýmže je diktátorem. Což není dvakrát podloženým tvrzením, ale rozhodně hodnocením korelujícím s nekriticky přebíranými zdroji z území spřátelené supervelmoci. Však i odkaz mrtvého státníka byl „pro změnu“ daleko věrněji zhodnocen ve slovenských sdělovacích prostředcích…
Tam dostali mimo jiné prostor diplomaté a političtí vědci, kteří nezapomněli, že čtyřikrát zvolený prezident ropné Venezuely patřil mezi Jihoameričany nejceněnější politiky. Vedle Ernesta „Che“ Guevary, Fidela Castra – oba byli před uchopením moci vězněni pro pokus o ozbrojený převrat – nebo jiných místních revolucionářů.
U milionů obyvatel své domoviny, ale i celé Latinské Ameriky se stal populárním především ambiciózním plánem budování socialismu 21. století. Přišel s ním v roce pádu nedemokratického východního bloku a vždy zdůrazňoval, že s donucováním, samoúčelným dirigismem a jinými nepřijatelnými praktikami socialismu sovětského typu pracovat nemíní.
Nechal přejmenovat stát, aby odkázal na věhlasného povstalce proti španělskému impériu, Simóna Bolívara. Opíral se často také o takzvanou teologii osvobození, jež spojuje křesťanství a radikální levičáctví. Neváhal znárodňovat. Charizmaticky, občas i zbrkle či dost kuriózně řečnil o svém snu spravedlivějšího společenského řádu a zaťatém nepřátelství vůči USA, kde jím oblíbená rudá barva působila stejně jako při koridě na býka.
Proti „gringos“ naladění „latinoamerikánci“, oslovení národoveckou vizí sjednocení „bratří a sester“ v regionu, na to slyšeli. A ještě více na Chávezovy zjevné úspěchy při snižování zadluženosti státu, při odstraňování chudoby, nevzdělanosti nebo zoufalého nedostatku lékařské péče.
Je vysoce pravděpodobné, že jeho spolupracovníci si nadále udrží moc, nicméně jedna epocha skončila. Změní se podmínky pro jihoamerické sjednocení, spolupráci s Kubou i projekt socialismu nové éry.
Psáno pro deník E15
Svým způsobem historizující ideologickou předpojatost, obvyklou mimo jiné ve zdejší veřejnoprávní televizi, tvoří především floskule. Pravidelně se vztahovaly také na právě zesnulého prezidenta a důstojníka výsadkářů Huga Cháveze.
O jeho kontroverzní politice jsme se dozvídali zejména to, jakýmže je diktátorem. Což není dvakrát podloženým tvrzením, ale rozhodně hodnocením korelujícím s nekriticky přebíranými zdroji z území spřátelené supervelmoci. Však i odkaz mrtvého státníka byl „pro změnu“ daleko věrněji zhodnocen ve slovenských sdělovacích prostředcích…
Tam dostali mimo jiné prostor diplomaté a političtí vědci, kteří nezapomněli, že čtyřikrát zvolený prezident ropné Venezuely patřil mezi Jihoameričany nejceněnější politiky. Vedle Ernesta „Che“ Guevary, Fidela Castra – oba byli před uchopením moci vězněni pro pokus o ozbrojený převrat – nebo jiných místních revolucionářů.
U milionů obyvatel své domoviny, ale i celé Latinské Ameriky se stal populárním především ambiciózním plánem budování socialismu 21. století. Přišel s ním v roce pádu nedemokratického východního bloku a vždy zdůrazňoval, že s donucováním, samoúčelným dirigismem a jinými nepřijatelnými praktikami socialismu sovětského typu pracovat nemíní.
Nechal přejmenovat stát, aby odkázal na věhlasného povstalce proti španělskému impériu, Simóna Bolívara. Opíral se často také o takzvanou teologii osvobození, jež spojuje křesťanství a radikální levičáctví. Neváhal znárodňovat. Charizmaticky, občas i zbrkle či dost kuriózně řečnil o svém snu spravedlivějšího společenského řádu a zaťatém nepřátelství vůči USA, kde jím oblíbená rudá barva působila stejně jako při koridě na býka.
Proti „gringos“ naladění „latinoamerikánci“, oslovení národoveckou vizí sjednocení „bratří a sester“ v regionu, na to slyšeli. A ještě více na Chávezovy zjevné úspěchy při snižování zadluženosti státu, při odstraňování chudoby, nevzdělanosti nebo zoufalého nedostatku lékařské péče.
Je vysoce pravděpodobné, že jeho spolupracovníci si nadále udrží moc, nicméně jedna epocha skončila. Změní se podmínky pro jihoamerické sjednocení, spolupráci s Kubou i projekt socialismu nové éry.
Psáno pro deník E15