Česká strana sociálně demokratická je v krizi. Široké i hluboké. Tudíž v předčasných volbách dosáhla „fantastického“ výsledku zhruba dvaceti procent. O třetinu méně, než ještě před pár pátky hlásaly předvolební výzkumy. Obsadila pomyslnou první příčku, jenže v podstatě dostala závažnou zpětnou vazbu, informaci o svém úpadku. Veřejná přízeň roztála jako jarní sníh. Vždyť po sedmi letech v opozici těžko nazývat úspěchem to, že ČSSD „utrpěla vítězství“, zatímco se pravice systematicky dehonestovala klopotnými vládními výkony.

Kde tedy hledat příčiny kormoutivého výsledku občanské levice? Ve vnitřním rozkladu, na němž mají největší zásluhy její nejpřednější představitelé. Díky nim byla promarněna nevšední příležitost zastávat v očích mnoha obyvatel postavení jakéhosi „tribuna lidu“, vymezit se vůči (pravicovým) žralokům, kteří dosud dlouhodobě prokazatelně devastovali zemi.

Jenže to se nestalo. Jako opozice rozvrácené země sociáldemokracie nevystupovala rázně, což by většina populace bezesporu přivítala. Tím víc, neboť našinec je zpravidla ochoten vhodit lístek do urny, jenže tím pro něj záležitost končí, problémy už mají řešit „oni“. Třeba právě ČSSD, jež však jednala opatrnicky, laxně, vedla vysloveně úděsnou kampaň a zmítala se v neskrytých vnitřních rozbrojích. To nemůže mít nikdo – zvláště v takových chvílích – dvakrát v oblibě.

Závažná část představitelů Lidového domu nijak nepostřehla, že voličstvu se postupně stále výrazněji odcizuje zaběhnutý stranický systém. Leccos už přitom naznačil i nápadný úspěch klasické podnikatelské strany, Věcí veřejných, při posledních sněmovních volbách roku 2010. Aktuálním důsledkem je bezmála triumf další marketingové formace, hnutí ANO 2011 velkopodnikatele Andreje Babiše.

Na vzestup zmíněného oligarchy doplatil i další pilíř českého stranického života, Občanská demokratická strana. Je šťastná, že z dříve třetinových zisků voličské přízně zachránila alespoň pár křesel. Zdá se, že sociální demokracie udělala jednu z největších chyb svého novodobého vývoje, když se nechala spláchnout do jednoho koše se zdiskreditovanou pravicí. Pročež jí leckterý (potenciální) příznivec zařadil do skupiny přeživších se „politických dinosaurů“.

Situace je vlastně ještě daleko horší. Epicentrem problémů se stal víceletý spor mezi předsedou Bohuslavem Sobotkou a prvním místopředsedou Michalem Haškem. Konflikt to je klasicky politický – nejde o nic menšího, než je moc. A ještě někde v pozadí za tímto svárem můžeme vidět „neviditelnou“ ruku mstivého, ješitného Miloše Zemana, který nikdy nepřestal nenávidět stávajícího předsedu a jeho kruh, neboť mu před deseti lety (!) zhatili zvolení prezidentem.

Sám Hašek je oblíbeným jihomoravským hejtmanem a čítankovým mnohoobročníkem, jenž už jednou podlehl Sobotkovi v souboji o vedení strany. Kráčí o bezohledného technologa politiky, oproštěného od hodnotového uvažování, jemuž ctižádost dovoluje prakticky vše. Tu za podivných okolností získat malý doktorát práv na Vysoké škole ve Sládkovičově, jindy těsně před volbami podvracet postavení svého předsedy, proti němuž nakonec za pomoci prezidenta vyhlásil povolební tažení.

Ani tentokrát však neuspěl a Sobotka své křeslo obhájil, zatímco „haškovci/zemanovci“ se museli odporoučet. Otevírají se příležitosti, nicméně Damoklův meč nad lídrovskou hlavou stále visí. Pokud nevyjedná solidní podmínky koaliční smlouvy s Babišem a s obživlými lidovci, vrátí se celá causa na začátek. Do momentu, kdy Miloš Zeman přebíral zcela marginální sociální demokracii. Socialistou nebyl, ale měl chuť i novou příležitost. Produkt permanentního českého kafemlejnku.


Zveřejnil slovenský deník Pravda.