Miloš Zeman není, čím býval. Jako ve staré trampské písni Wabiho Daňka se marně kasá, už není „lev a velký šéf“. I když navenek by to nikdy nepřipustil. Místo toho nepřestajně vynalézá způsoby, jak odměnit „věrné“ čili ty, kteří ho – i kdyby jen z vypočítavosti – podporují, a jak se pomstít „zrádcům“ čili těm, kdo stojí proti němu. To je jeho prvořadý cíl, a jestli se s tím třeba „spláchne“ také Česká republika, ho patrně tolik nezajímá. Jedná vysloveně na hraně a své mnohdy kontroverzní kroky či výroky vydatně „gumuje“ faktem, že se zasloužil o pád Nečasovy pravicové koalice. Což valná většina národa přijala podobně jako „zasloužil se o stát“.

Jeho charakteristické vlastnosti se s věkem umocňují. Přibývají mu léta, přičemž se ozývají důsledky netajené, někdy až bizarně obhajované nestřídmosti, ale svaly jeho exhibicionismu, ješitnosti a zakomplexované mstivosti hypertrofují. Myšlenkově nepřichází s ničím zrovna novým a nynějšími taktikami nejvýš obratně variuje triky, na něž si zájemci od fochu dobře pamatují z jeho zlaté éry.

Začala rokem 1989, tudíž bylo zábavné slyšet prezidentovo přeřeknutí, že premiérem jmenuje předsedu vítězné sociální demokracie Sobotku dne 17. listopadu. To by mu jistě vyhovovalo, na Úřadu vlády totiž zasedá „kabinet odborníků“. S Hradem úzce provázaný spolek přátel a ctižádostivců Miloše Zemana, kteří již hezkých pár pátků fungují „svobodní od parlamentní důvěry“.

Hlava země se bude muset spokojit s „pouhým“ sedmnáctým lednem, ale i tak už protáhla vlastní výjimečnou roli v soukolí republiky na maximum. Předčasné volby řádně proběhly v říjnu, jenže standardní kabinet stále není.

Naivní lidé předpokládali, že hlava země postupně ustoupí rostoucímu veřejnému tlaku a dá si konečně říct. Ozřejmili hlubokou neznalost de facto jednoduchého jedince, jakým je pan Zeman. Ten zvolil nejpřímější taktiku: vyšel z vychytralého záměru neposkytnout záminku ke kompetenční žalobě u Ústavního soudu tím, že by vysloveně zdržoval formování nového kabinetu. Veřejně však ihned ponížil několik ministerských nominantů a o čas dál hraje skrze personální licitace. Chce si zvát jednotlivé uchazeče k pohovorům, na kobereček. Ergo kladívko taktizovat a rozeštvávat dávno písemně stvrzenou, ovšem vnitřně hodnotově nesourodou koalici. Vzniklou, připomínám, v konjunkci křesťansko-konzervativních lidovců, bezbarvého hnutí velkokapitalisty Babiše a vnitřně oslabené, sedmi hubenými lety vyhladovělé občanské levice. S nejsilnější opozicí v komunistické straně, jejíž předáky si první občan naklonil.

Na každý pád míní český prezident své nepřátele, včetně „protopremiéra“ Sobotky, alespoň ponížit. Také kvůli tomu, jelikož po špatně vyhraných volbách odrazili pokus jím dirigované páté kolony o převrat v ČSSD. Na kvalitě aktérů mu tehdy pochopitelně nezáleželo, takže prapodivná vysokoškolská studia zdůrazňuje pouze u politika, který při dané příležitosti včas přeběhl a má se za to stát členem kabinetu.

Jeho předpokládané složení prostě Zemanovi nevoní. Argumentuje okrajovými právnickými názory a neví, co by ještě vymyslel, aby konečně nezačal hrát druhé, byť prakticky neodvolatelné housle. Dokonce na světlo světa vytáhl nápad, jenž měl raději zůstat v temnotách mysli. Nevšedně vychválil sobě nejvěrnější členy dosluhující Rusnokovy vlády a navrhl je pro vládu novou. Pohladil tím ego především sobě, jenže zároveň nepřímo sdělil, jak moc si od původní koncepce jejich fungování sliboval.

Miloš Zeman vždy zachovával úzké vztahy s Václavem Klausem. Na svého předchůdce v premiérském i prezidentském křesle dodnes pravidelně odkazuje. Jsou si stále podobnější, až se může zdát, že stávající hlava Česka začala tam, kde předchozí skočila.


Vyšlo ve slovenském deníku Pravda.