Mnohokrát jsem politiku Miloše Zemana kritizoval, ovšem když nadešlo druhé kolo prezidentských voleb, jeho vítězství jsem považoval za společensky vhodnější, než kdyby triumfoval Karel Schwarzenberg. Mimo jiné proto, neboť bylo zjevné, že s jeho usazením na Pražském hradu by prohnilý, neschopný a skomírající kabinet Petra Nečase získal pádnou podporu shůry. Dirigovanou navíc z Ministerstva financí.

Byla to volba mezi dvěma zly, na kterých visel hrozen až fanatických obdivovatelů. První množina byla hojně spojena s mediálně-snobskou masáží o „lidovém knížeti“, jež dala krom dalšího štempl pověstem, jaký vliv si ve sdělovacích prostředcích vybudoval „chemický Mirek“. Druhá skupina se zase upnula k naivnímu sebeklamu lidového ochránce chudých a utlačovaných.

Ti první – včetně některých lidí „od novin“ – se napořád nedokáží smířit s tím, že neuspěli, případně že nemají takový vliv „na masy“, jaký si představovali. Tudíž Zemanovi vyčítají i náhlou průtrž mračen v Kardašově Řečici, přičemž legračně litují, že místo aristokrata dostali plebeje.

Jejich odpůrci si zase na „svého tatíčka“ nenechají za živého boha ani koncem prstu sáhnout a s vděčností naslouchají prezidentovým proklamacím o vlastní levicovosti. Aniž by vzpomněli, kterými cestami se kdysi prodral do vedení České strany sociálně demokratické, anebo jestli náhodou nesleduje záměr oddělit příslušného voliče od stávajících lídrů ČSSD. S nimi má sám problém skoro na život a na smrt.

Oba přístupy jsou v podstatě z jednoho hnízda. Mnohdy se prolínají, takže nepochybně v budoucnosti opět zkříží zbraně. Leckdy obsahují akcent nesnášenlivosti či obraznosti omezené na manicheistickou polaritu Dobro versus Zlo. A mívají ještě jeden nápadný atribut, který je tolik příznačný pro svět akcentovaného individualismu a osobní odpovědnosti. Nutkání těsně se navěsit na výraznou osobnost, do níž se lze projektovat a spoléhat na její „božské“ zásahy shůry. Mít nad sebou snadno a rychle ochranná křídla. Právě takové perutě, jaké nabízí slibotechna nejpopulárnějšího politika dneška, Tomia Okamury.


Glosa vyšla v Britských listech