Na Slovensku čerstvě zanikla Mečiarova ĽS-HZDS, jeden z hlavních konstruktérů protiústavního dělení československé federace počátku 90. let.

Perspektivy někdejšího českého souputníka Mečiarovy „státostrany“, ódéesky, nepůsobí takhle definitivně, ale valné nejsou. Strana nefunguje, změnila se v holubník. Přitom také ODS bývala pojmem, a jakým! „ODS is the best“ hlásaly plakáty. „Doleva, nebo s Klausem“ demagogicky křičely jiné. Takzvané modrobolševictví bylo po léta vhodnou společenskou normou, výtahem k úspěchům všeho druhu a protestovat proti počinům „Jánského vršku“ znamenalo dostat a priori nálepku antidemokrata, tmáře, zpátečníka, no ano, bolševika. Dnes už, doufám, konečně netřeba rozvádět a dokazovat.

Občanská demokracie vznikla stejně jako orwellovsky pojmenované Hnutí za demokratické Slovensko roku 1991. Bylo to na sjezdu v Olomouci, kde pod Klausovým vedením mohutně nabrala dech a strmě stoupala ke hvězdám. Jenže léta běží, vážení, a aktuálně tam má byt kongresem resuscitována, jelikož po dechu sotva lapá. Smečka se v zoufalství 7,7 procent vrací k rodovému ohništi. Postrádá vlastně všechno. Nosná politická témata, nezprofanované tváře, i to nejdůležitější – sebevědomí.

Má to své jasné důvody. Vývoj po odchodu „Taťky Šmouly“ na Hrad je dostatečně znám. Hlavně na poslední léta shodou okolností pasuje názor funkcionáře ĽS-HZDS o příčinách rozkladu jeho partaje: ustrnula a ztratila dynamiku.

Nechme však minulost a zaměřme se na budoucnost. Občanští demokraté byli založeni i vedeni zatraceně pevnou rukou, takže reformovat „vždyreformní“ stranu bude zřejmě možné jen a jen shora. Jako na manu nebeskou tak čekají řídnoucí řady ódéesáků na nového předsedu. Úmyslně užívám mužský rod, jelikož ani Miroslava Němcová si nemůže vážně myslet, že by snad obstála. A protikandidát Edvard Kožušník, europoslanec, známý politickou cyklistikou či pobíháním, je čistokrevná stafáž, která se opět snaží zviditelnit. Lacině, ale za účelem zisku.

Populistickým křiklounům typu senátora Jaroslava Kubery se to nemusí líbit, nicméně zvítězí profesor politologie Petr Fiala, k němuž není alternativa. Kádrové rezervy došly a čerstvou krev do žil má vlít další profesor. Ale jiný než Klaus, Fiala s ním není jedné krve.

Tato naděje v lepší příští ODS je jejím dlouholetým sympatizantem a teprve čerstvým straníkem. Dříve výborným rektorem Masarykovy univerzity, posléze v poměrech Nečasovy vlády solidním ministrem školství. S neobvyklou přidanou hodnotou skutečně přesných informací o vývoji v Unii…

Méně se o Fialovi ví, že je přesvědčený křesťan a k Občanské demokratické straně měl nejprve na hony daleko. Začínal na pozicích prohabsburského monarchisty, což je v Česku vpravdě unikum. Vydatné kontakty vždy udržoval s konzervativními akademickými kruhy v Německu a pamětníci se rozpomínají, že po Listopadu „visel na rtech“ klanu Bendových. Hodnotově tudíž dlel daleko blíž KDS než ODS, jež ji ale nakonec pohltila.

Tady někde by se dalo předpokládat ideové těžiště bezesporu odvážného pokusu o oživení „modrých ptáků“. Posun ke konzervativnějším hodnotám, dejme tomu plán stát se novou Občanskou demokratickou aliancí. Nechme bokem, že ODA byla svatouškovský spolek, jenž svedl chirurgicky přesně odlišovat proklamované morální hodnoty následovníků Krista od hodnot hmotnější podstaty. Zásadní je, že se pravidelně stylizovala do role intelektuálnější, serióznější, pravicové alternativy k „bezuzdným“ klausovcům. Třeba nakonec občanští demokrati vyrazí mnohokrát vyzkoušenou cestou. Cestou do Canossy. Zkrátka přilezou ke křížku s nevyřčeným heslem „odpadlické“ Unie svobody: „Nejsme jako my“.

Na realitu jsem hodně zvědavý. Při obvyklém nedostatku občanskodemokratické sebereflexe je výrazným pokáním již to, že pozvánku na olomoucký kongres nedostali titáni Topolánek s Nečasem. Fialu čeká moře práce s nejistým výsledkem. Už proto, že mu něco zásadního končí. Nemůže zůstat sympatizujícím politologem, jak je z jeho slov stále slyšet, ale musí se definitivně změnit v profesionálního politika. Krizového manažera.


Publikováno v Britských listech