Tváří v tvář vývoji působí Petr Nečas jako zkrachovalec všech zkrachovalců. Tolik roků čekal coby věrný služebník silnějších osobností v jejich stínu, aby nakonec na postu premiéra pokazil, co mohl. Hlavně pro dominantní milenku, jež jeho silných slabostí využila na dřeň. Příběh je to jako ze špatného spisku pro pubertální paní a dívky. Pouze s tím rozdílem, že hlavní hrdina přišel o vše kvůli karikatuře na ženu vamp. Českou „selfmadewoman“ Nagyovou.

Nečase zvládla perfektně. Když si lidé dělali hlavu s jejím pochybným vysokoškolským titulem nebo olbřímími odměnami, premiér hystericky kontroval, že je vlastně přeplácena po zásluze. Vždyť pracuje „jako kůň“. Zřejmě měl přímo tělesnou představu, o čem mluví.

Otec čtyř dítek nemanželský vztah nakonec neutajil, ale přes hlavu mu avantýra v posledku přerostla daleko víc než jen jako trapas „kovaného konzervativce“. Na základě milenčiných pravděpodobných machinací ohledně vojenských zpravodajců ztratil premiérství. Toť událost o to barvitější, že v parlamentu léta dohlížel na zákonnou činnost tajných služeb…

Ruku v ruce však tento podivný párek kráčí dál. Pokoutní vztah byl „posvěcen“ sňatkem, který Nečasovi současně umožnil odmítnout svědectví proti bývalé „podřízené“. A nejnověji má dotyčný na krku volně související žalobu pro úplatkářství.

„Pan Čistý“, jak mu servilně lichotili na řetěz uvázaní „hlídací psi demokracie“, tj. spřízněná či služebná média, chápe danou právní situaci notně úkorně. Není se mu co divit: jiným prošlo tolik špinavostí a dodnes si užívají zasloužených protihodnot svých „koňských“ výkonů. „Proč zrovna my?“ říká si nejspíš zhrzený expremiér.

Na druhou stranu zůstává roduvěrným občanským demokratem, takže kudy chodí, tudy hledá viníky vlastního pádu. Proklíná zejména zainteresovaný protikriminální útvar či státní zástupce z Olomouce. Jsou to přece zjevní rozbíječi svobody a důkaz pro nastupující policejní stát je nasnadě. Občanská demokratická strana s nimi měla třeskuté problémy již za Nečasova předchůdce, Mirka Topolánka.

Zřejmě je tehdy ještě dokázala zglajchšaltovat, avšak za nového šéfa „strany a vlády“ to už nesvedla. Načež její vetchý, zkorumpovaný „kabinet rozpočtové odpovědnosti“ (tj. špatné hospodářské politiky a systémové korupce) po zásluze skončil. Leč sesazení ministři drží s bývalým představeným basu. Vykládají, že rekordní neoblíbenost získali pro zlovolnost médií nebo nanejvýše špatnou komunikací navenek… Jinými slovy kvůli blbosti lidu. Voličů.

Pravý předák těchto většinou tragikomických veřejných činitelů nadobro zkrachoval, ba hůř, stal se jakýmsi obětním beránkem. Slíznul si to i za daleko horší souputníky, leč vážně jej netřeba litovat.

Jde o typický životní příběh českého pravicového politika. Od začátku neseděl jako pověstná panenka v koutku. Na své členství v SSM bleskurychle zapomněl a jal se uplatňovat při konstruování kmotrovského kapitalismu. Patřil k zakládajícím členům Klausovy ODS, jež byla od začátku budována coby hlavní zdroj kultu osobnosti Otce zakladatele. Obklopeného kleptokratickou oligarchií.

Jenže řeky i penězovody časem vyschnou, a tak průšvihy rozklížená ODS, opuštěná mafiány v pozadí, strnule sedí nad Kaňonem zapomnění. Je v šoku. Ztratila preference, poslední záchytnou skobu nad propastí zkouší zatloukat bizarní směs druhořadých starých kádrů či dříve okrajových provinčních křiklounů. Nad tím vším ční svorník z nouze zmobilizovaného předsedy. Před pár měsíci ještě nestraníka, akademika, dalšího Petra. Příjmením Fialy. Jemu v rukou zůstává Černý Petr – supervolební rok místních, senátních a evropských klání. Poslední propadá peklu…


Článek vyšel v elektronickém deníku Britské listy