Po asi dvanáctihodinovém maratonu rokování v dolní komoře českého parlamentu se poslanci pohodlnou většinou usnesli, že nový kabinet důvěru lidu má. Nic překvapivého, ani délkou jednání natahovaného obvyklými tlachy. A především nic, z čeho by plynulo, jak dlouho se vláda udrží.

Její předseda Bohuslav Sobotka bývá příležitostně (kvůli jistým osobnostním paralelám) srovnáván s Vladimírem Špidlou, jehož konec v premiérském křesle se stal noční můrou sociální demokracie. Nejednoho pozorovatele mohlo proto překvapit, s jakou razancí odrazil těsně povolební atak vnitrostranických odpůrců, respektive Miloše Zemana. Proklamativně levicového prezidenta, který si z politické pomsty udělal stěžejní složku hradní agendy. Významný zdroj své až obdivuhodné činorodosti, skrze niž pravidelně a systematicky sabotoval následná vedení České strany sociálně demokratické.

Hlava státu se nezřídka přiměřovala k jezevci, popřípadě krokodýlovi. Nejvíce se však podobá starému psu, jehož novým trikům nenaučíte. Ve štvanici na své odpůrce proto jistojistě neustane. I když se zdá, že po nějakou chvíli bude ve svém boji krapet osamocen. Vítězové antisobotkovskou opozici řádně zmáčkli, nutí ji redukovat nakumulované funkce a vůbec dali poraženým pocítit, jak chutná zklamání. Multiplikované navíc ztrátou – pokud vím – již předem rozdělovaných postů či prebend.

Stranu v rámci strany změnily dokonce některé „ostře sledované“ osoby. Především obávaný exministr obrany, lobbista nebo volební manažer Jaroslav Tvrdík, léta spojovaný s jihomoravským hejtmanem Haškem, čelním zemanovcem.

Ale nenechme se ošálit, porážka v bitvě se nutně nerovná prohrané válce. Po vážné chybě úsudku může přijít úspěšná odveta. Pokus o ní se objeví s první výraznou záminkou. A dobrým zdrojem by se mohlo jevit neplnění volebních slibů ČSSD.

Navzdory fyzickému věku je novopečený premiér politický veterán, a tak si jistě od začátku nedělá iluze o proveditelnosti všech hesel z plakátů. Nadto mu občanstvo přidělilo karty, s nimiž se zázraky vyhrát nedají. Nejprve voliči k vlastní škodě laxně přihlíželi (v horším případě oslavovali) počiny 7 hladových let. Fungování pravicových kabinetů Topolánka a Nečase, jejichž pologramotnost či pokoutní praktiky stvořily průšvihy značné setrvačnosti. Následně potom vyjádřili nemalou přízeň zánovnímu hnutí ANO, víceméně majetku česko-slovenského miliardáře Andreje Babiše. A co nato Lidový dům? Neváhal a vydal se s ním bruslit na tenký led.

Složili trojkoalici, když přibrali konzervativní KDU-ČSL, jejíž vnitřní rozpornost je snad každému jasná. Tohle dračí vejce hned také některé ideově zainteresované přimělo k „úvahám“, že kabinet nevydrží ani „do švestek“. Leč jak se říká, přání otcem myšlenky. „Aňáci“ nesporně hodlají optimálně zužitkovat vložené balíky peněz a pevně se ve společnosti zaháčkovat během trojvolebního roku. Zároveň naprosto přesně chápou, že si vládním angažmá brzičko sfouknou pel novátorů, jimž je „vlastní makat, protože nejsou politici“. Ano, tak absurdně zněla jejich nejúčinnější agitace.

Ani do katolična ladění lidovci zřejmě nehodlají produkovat skutečné problémy, ač tím naoko příležitostně hrozí. Jednak zůstává možnost vyautovat je ad hoc spoluprací s komunisty nebo Úsvitem populisty Okamury, druhak dostali maximum. Ve Sněmovně jich zasedlo pět a půl (minule tam ani nebyli), a přesto mají tři ministry plus tichou garanci, že se žádným způsobem nehne s dopady církevních restitucí. Červeným hadrem na veřejnost i možným zdrojem lidoveckých zisků. Preláti se navzdory výzvám samozřejmě ničeho neodřeknou, tudíž znovu platí: „Co peklo schvátí…“

Jak dlouho se nám nezvykle poskládaná vláda reálně zachová, Zeman, Sobotka a Babiš suď. Každý z nich ví, že české vládní koalice drží víc než třeba ty italské, ale málokdy setrvají do řádného konce. A konce to bývají pořádně hořké.


Vyšlo ve slovenském deníku Pravda