Robert Fico je sice dlouhodobě nejoblíbenějším politikem Slovenska, ale současně také nejneoblíbenějším veřejným představitelem pro stoupence jiných politických proudů. Vyvolává u nich – diplomaticky řečeno – početné kontroverze a někdy až hysterický odpor. Stupňovaný nejspíš hodně i tím, že mu zpravidla všechno pěkně vychází. Takže o to větší radost zavládla v opozičním táboře, když vyšel najevo flagrantní premiérův neúspěch ve 2. kole čtvrtých přímých prezidentských voleb.

Na mršinu jeho bezmála dvacetiprocentního debaklu usedli kupříkladu mnozí pravicoví novináři, ze kterých obvykle přímo crčí frustrace, jak málo se jim daří podlamovat pozici úspěšného předsedy vlády.

Populista Fico jim teď sérií strategických chyb v kampani, respektive jejím výsledkem, rozdal třaskavou munici. Pojednou totiž svému věčnému kritikovi s gustem „radí“, aby odstoupil, když to přece bylo „referendum o Ficovi“.

Žurnalistická demagogie je jedna věc, druhá zase to, že slovenský předseda vlády nepochybně oslabil svou pozici nejenom psychologicky. A nechtěně tím určitě povzbudil rozvaděnou, „máslovitou“ opozici v parlamentu, jejíž aktivity mu nebývají příliš nebezpečné. Opírá se totiž o jím pevně šéfovanou (i zakládanou) „státostranu“ SMER – sociálnu demokraciu, jež v podstatě kontroluje Národnú radu Slovenskej republiky. Přičemž tak by tomu mělo být ještě nejméně příští dvě léta.

Tím podivnější se řadě pozorovatelů jevilo, proč mladý, letos teprve padesátiletý premiér vyrazil do takového „dobrodružství“, zvlášť když by i vítězství znamenalo mocenský sešup. Přesedlání do méně významného křesla hlavy státu.

Hodně se o tom spekulovalo a ještě jistě bude, jenže o dost zajímavější je cosi jiného. Stejně jako loni v Česku překonal kandidáty zavedených stran muž velkého byznysu s „bezpolitickým“ imidž. „Nad Tatrou se Kiská…“ napsal mi v reakci kamarád z východu. Jenže to není úplně přesné.

Slovenská „babišovština“ je vlastně jen další zpráva o široké krizi standardních struktur a jejich někdy až obludně ustálených mocenských postupů.


Článek je rozšířením textu zveřejněného deníkem E15