Prezidentská forsáž
Letos oslavíme třicet let od protirežimního projevu Miloše Zemana na obrovské demonstraci v prostorách Letenské pláně. Její konání zažehlo prognostikovu strmou veřejnou kariéru. Teď se kupodivu odehrává něco vzdáleně podobného, jakási forsáž prezidentova vlivu. Byť byl před pár dny jedním z hlavních terčů největších lidových protestů od Listopadu.
Odstranění mocenské arogance komunistických papalášů přineslo další politickou svévoli. Elity vygenerované předáním státostranické moci se podílely na mnohostranných škodách československého státu. Včetně jeho protiústavního rozdělení. Povlovný nárůst nechuti zdejších obyvatel nakonec způsobil, že si většina uvědomila, jak neobyčejně naivní byli demonstranti roku 1989. Mnohým proto začalo být lhostejné, kdo stane v čele státu. Hlavně když svede zatopit dosavadní partitokracii a začne „řídit stát jako firmu“. Přestala tudíž definitivně fungovat protikomunistická propaganda (leckdy bývalých členů Strany a neodhalených agentů StB), včetně varování před bývalými estébáky. Premiérem se stal prokazatelný ex-spolupracovník a popřevratový zbohatlík Andrej Babiš.
Koncentrace politické, hospodářské a mediální moci bije v jeho případě do očí více než policejní pendreky v Roce zázraků. Stejně jako příslušný střet zájmů. Buďme realisty: leccos by mu prošlo, kdyby jednal – v uvozovkách – jen jako „řidič ze zadního sedadla“. Jenže to není jeho gusto. Druhý nejbohatší Čech cítí nezvladatelné nutkání šéfovat „kšeftu“ přímo, nezprostředkovaně.
Podobně mocenskou osobností je prezident Zeman, s nímž předseda vlády utvořil učebnicově pragmatický tandem. Fakticky to byla jejich účelová spolupráce, proti níž se zvedla nebývalá vlna nespokojenosti; vyvrcholivší minimálně čtvrtmilionovou demonstrací na Letné. Její nebývalou energii přitom ve svůj prospěch, trochu jako v aikidu, využil jeden z napadených: prezident Miloš Zeman.
Jeho politická kariéra druhým funkčním obdobím v bývalém sídle českých králů skončí. Obhajovat není co a vyškrábat se výše již také nelze. Lze si však požitkářsky vychutnávat moc, budovat neoficiální poloprezidentský systém. Mít největší neformální vliv v dějinách naší demokracie. S výjimkou TGM, který ale nikdy, na rozdíl od Zemana, nebyl volen přímo.
Hlava státu jedná bezohledně, jájínkovsky, na základě metody čím hůř, tím pro mě líp. Opět se projevuje jako mediální mistr. Svou politikou zastínila největší demonstrace od převratu a ústavně nejsilnější předseda vlády, předák dominantního ANO 2011, mu k tomu může jedině přikyvovat. Je jasné, že kdyby Zeman jen trochu chtěl, může demonstracemi oslabeného premiéra, vůči němuž se ozývá i koaliční partner, snadno potopit. Proto Babiš pouze opatrně slibuje, že se pokusí domluvit smír mezi prezidentem a předsedou koaliční ČSSD Hamáčkem.
Na Miloši Zemanovi je hodně patrné, jak si až fyzicky užívá, že se vrátil do pozice podobné situaci, v níž ustavil Rusnokův „kabinet odborníků“. Nejvlivnější političtí představitelé ho nyní chodí prosit o řešení zacyklené situace s „neodvolatelným“ ministrem kultury, jenž za prezidenta udělal špinavou práci. Načež první občan jejich prosby z výšin Hradu bohorovně odmítá. Navíc tak rozšiřuje počet ministrů, kteří mu jdou na ruku. Staněk k němu totiž už dávno přeběhl, neboť pochopil, že lépe být zadobře s prezidentem než se nechat smýkat dožívající stranou.
Moc jako základní složku prezidentova sebepojetí tu ještě ke všemu doplňuje věkem stupňovaná mstivost. Vedlejším ziskem jeho pošlapávání politické kultury se stalo další ponížení, ba rána z milosti „mateřské“ sociální demokracii. Poněkud připomínající mouchu zamotanou do pavoučí sítě – čím více se zmateně zmítá, tím více se vplétá do lepkavých osidel. Pokud Lidový dům vyhrožuje, že zrovna kvůli nevýznamné personální otázce opustí koalici, nejedná moudře. Odhaluje své pravé ledví. Loni, před senátními volbami, se totiž proti koalici s Babišem bouřili levicoví představitele horní komory. Letos, když se blíží volby do krajů, zase funkcionáři krajských organizací. Nebo sesazení představitelé Senátu, o nichž od té doby nebylo nijak slyšet.
Stávající atmosféra je v zásadě střetem bezzásadových. Lišících se jedině tím, že jedni mají lišácký plán a druzí jsou zoufalí z vlastní bezradnosti.
Obdobný článek publikovaly Lidové noviny
Odstranění mocenské arogance komunistických papalášů přineslo další politickou svévoli. Elity vygenerované předáním státostranické moci se podílely na mnohostranných škodách československého státu. Včetně jeho protiústavního rozdělení. Povlovný nárůst nechuti zdejších obyvatel nakonec způsobil, že si většina uvědomila, jak neobyčejně naivní byli demonstranti roku 1989. Mnohým proto začalo být lhostejné, kdo stane v čele státu. Hlavně když svede zatopit dosavadní partitokracii a začne „řídit stát jako firmu“. Přestala tudíž definitivně fungovat protikomunistická propaganda (leckdy bývalých členů Strany a neodhalených agentů StB), včetně varování před bývalými estébáky. Premiérem se stal prokazatelný ex-spolupracovník a popřevratový zbohatlík Andrej Babiš.
Koncentrace politické, hospodářské a mediální moci bije v jeho případě do očí více než policejní pendreky v Roce zázraků. Stejně jako příslušný střet zájmů. Buďme realisty: leccos by mu prošlo, kdyby jednal – v uvozovkách – jen jako „řidič ze zadního sedadla“. Jenže to není jeho gusto. Druhý nejbohatší Čech cítí nezvladatelné nutkání šéfovat „kšeftu“ přímo, nezprostředkovaně.
Podobně mocenskou osobností je prezident Zeman, s nímž předseda vlády utvořil učebnicově pragmatický tandem. Fakticky to byla jejich účelová spolupráce, proti níž se zvedla nebývalá vlna nespokojenosti; vyvrcholivší minimálně čtvrtmilionovou demonstrací na Letné. Její nebývalou energii přitom ve svůj prospěch, trochu jako v aikidu, využil jeden z napadených: prezident Miloš Zeman.
Jeho politická kariéra druhým funkčním obdobím v bývalém sídle českých králů skončí. Obhajovat není co a vyškrábat se výše již také nelze. Lze si však požitkářsky vychutnávat moc, budovat neoficiální poloprezidentský systém. Mít největší neformální vliv v dějinách naší demokracie. S výjimkou TGM, který ale nikdy, na rozdíl od Zemana, nebyl volen přímo.
Hlava státu jedná bezohledně, jájínkovsky, na základě metody čím hůř, tím pro mě líp. Opět se projevuje jako mediální mistr. Svou politikou zastínila největší demonstrace od převratu a ústavně nejsilnější předseda vlády, předák dominantního ANO 2011, mu k tomu může jedině přikyvovat. Je jasné, že kdyby Zeman jen trochu chtěl, může demonstracemi oslabeného premiéra, vůči němuž se ozývá i koaliční partner, snadno potopit. Proto Babiš pouze opatrně slibuje, že se pokusí domluvit smír mezi prezidentem a předsedou koaliční ČSSD Hamáčkem.
Na Miloši Zemanovi je hodně patrné, jak si až fyzicky užívá, že se vrátil do pozice podobné situaci, v níž ustavil Rusnokův „kabinet odborníků“. Nejvlivnější političtí představitelé ho nyní chodí prosit o řešení zacyklené situace s „neodvolatelným“ ministrem kultury, jenž za prezidenta udělal špinavou práci. Načež první občan jejich prosby z výšin Hradu bohorovně odmítá. Navíc tak rozšiřuje počet ministrů, kteří mu jdou na ruku. Staněk k němu totiž už dávno přeběhl, neboť pochopil, že lépe být zadobře s prezidentem než se nechat smýkat dožívající stranou.
Moc jako základní složku prezidentova sebepojetí tu ještě ke všemu doplňuje věkem stupňovaná mstivost. Vedlejším ziskem jeho pošlapávání politické kultury se stalo další ponížení, ba rána z milosti „mateřské“ sociální demokracii. Poněkud připomínající mouchu zamotanou do pavoučí sítě – čím více se zmateně zmítá, tím více se vplétá do lepkavých osidel. Pokud Lidový dům vyhrožuje, že zrovna kvůli nevýznamné personální otázce opustí koalici, nejedná moudře. Odhaluje své pravé ledví. Loni, před senátními volbami, se totiž proti koalici s Babišem bouřili levicoví představitele horní komory. Letos, když se blíží volby do krajů, zase funkcionáři krajských organizací. Nebo sesazení představitelé Senátu, o nichž od té doby nebylo nijak slyšet.
Stávající atmosféra je v zásadě střetem bezzásadových. Lišících se jedině tím, že jedni mají lišácký plán a druzí jsou zoufalí z vlastní bezradnosti.
Obdobný článek publikovaly Lidové noviny