Těžko souhlasit s Václavem Klausem starším, že nedělní maxidemonstrace sestávala jen z lidí, kteří se nesrovnali s výsledky voleb. Tudíž z nejméně dvě stě padesáti tisíc (politicky) frustrovaných občanů. Toť nesmysl, co bezvadnou zkratkou vyjadřuje pro klan Klausových typické nálepkování. Příznačné hlavně pro vnitřně nejisté osobnosti, jež předstírají veliké sebevědomí, ale pro přemíru komplexů odmítají druhému naslouchat. A to již nemluvím o tom, že exprezident má lví podíl na mnoha tristních událostech polistopadového dění. Nepřímo tudíž také na zrodu Babišovy – nejprve byznysové a následně premiérské – moci. Takže by se měl první vyvarovat kádrování manifestace občanských práv.

Na druhou stranu nelze tvrdit, že by se na Letenské pláni lidé s pocitem zneuznání (volebního) názoru nijak nevyskytovali. Z této, ale i předchozích akcí svolaných Milionem chvilek pro demokracii šlo příležitostně poznat, jak se při nich ventilují též poražení. Třeba někteří pravicoví politici čili neschopná parlamentní opozice; snažící se o podprahovou koordinaci s lidovou nespokojeností skrze jinak nesmyslné hlasování o nedůvěře kabinetu. Na jedné z akcí se kmitl také čelní hrobař ČSSD Bohuslav Sobotka. A nejmenovaná herečka z tribuny nabádala, aby oni, uvědomělí, vyrazili do regionů. Nechť tam provádějí osvětu mezi občany (rozuměj: venkovskými prosťáčky), kteří zřejmě postrádají informace a souvislosti, jaké vlastní aktéři protestu. Dotyčná se posléze dokonce médiím svěřila s možností svého standardního politického angažmá…

Rovněž na mimořádně úspěšném i dobře organizovaném letenském protestu cítili pořadatelé potřebu nechat mluvit herce. Včetně těch, kdo vehementně plédovali za úspěch, nejen z mého pohledu, velmi arogantní prezidentské kandidatury Karla Schwarzenberga. Tehdy selhali, leč předtím zabodovali v Roce zázraků. Dalo se proto předpokládat, že při výrazné české (obrozenecké) tradici propojení divadla s politikou může nestranická „revoluční“ taktika opět uspět. Zejména buduje-li se co nejširší platforma nespokojenců. De facto „Národní fronta“ proti Babišovi se Zemanem. Repete nepolitické politiky. Protestu proti negativnímu veřejnému vývoji, který najmě majitel Agrofertu vytěžil až na dřeň.

Není mým cílem vytvářet dojem, jako bych snad největší demonstraci od osmdesátého devátého odsuzoval. Není tomu tak a znám mnoho účastníků, jichž si lze vážit. Současně si rozhodně nemyslím, že by byl multimiliardář Babiš vzorem ctností. Považuji jej za středoevropskou variaci Silvia Berlusconiho, bezskrupulózní velkoobchodníka s nekritickou lidskou důvěrou. Nicméně zároveň odmítám glorifikaci jeho odpůrců prostřednictvím novinářských výkřiků á la „Samet se opakuje. Čtvrt milionu blanických rytířů vyjelo.“

To je čistokrevný kýč, k němuž si dovolím osobní postřeh. Když jsem se na místě ptal prodavače podbízivých triček s Havlem a letopočtem ´89 po jeho motivaci k účasti, vyjel na mě tento „rytíř nové sametové revoluce“ s křikem, jestli prý mě Babiš poslal provokovat. Ostatní náhodně dotázaní už nereagovali primitivně, jenže politicky naivně bezmála vždy. Až to můj zcela apolitický kamarád sarkasticky pojmenoval „brainstormingem“. Zdá se, že v současných masových protestech se primárně zpřítomňuje nemalá rozezlenost jistých vrstev obyvatelstva, k níž však chybí dlouhodobá koncepce organizátorů, jaká se sama nabízela před třiceti roky. Tehdy se s předáním moci čekalo jen na Československo a Rumunsko.

Během letních prázdnin dojde zákonitě k demobilizaci a zklidnění nespokojenců, kteří se teď příkladně domnívají, že premiéra k odstoupení přimějí představitelé cizích států. Případně Strakovu akademii předním vchodem opustivší sociální demokracie. Ona zvětralá strana, jíž partajní konkurenti či dříve zcela nepřátelské sdělovací prostředky vyzývají, aby se chovala čestně. Neboli se vzdala, cynicky řečeno, ministerských, náměstskovských či buhvíjakých postů v momentu hlubokého úpadku.

Zdaleka nejpravděpodobnější se zdá, že x-krát vzývaný slovenský příklad přijde vniveč: ministryně spravedlnosti, předseda vlády, eventuálně prezident republiky demisi nepodají. Jedna důležitá paralela ovšem nastat může – partajní angažmá některých aktivistů. „Sametové protesty“ relativně pasivního Čecha, Moravana a Slezana hledí každopádně využít, jak již shora řečeno, chatrná parlamentní pravice. Miroslav Kalousek sice dělá vše, aby oslabil stávajícího předáka TOP 09 Jiřího Pospíšila, ale zároveň se snaží co nejvíce veřejně očistit. Náhle pokorně přijímá politickou odpovědnost za éru, kdy seděl v Nečasově vládě. S tím, že jeho Nagyová-Nečasová neřídila. Může být, vždyť Kalousek byl sám považován za neoficiálního předsedu nenáviděného kabinetu.

S uvedenými fakty se dá propojit pozoruhodný, již závěrečný aspekt věci. Kde se asi nacházeli mnozí z pražských a mimopražských protestujících, když odboráři zorganizovali největší porevoluční demonstraci proti Nečasově/Kalouskově/Nagyové vládě škrtů? Kolik z nich zpočátku volilo polistopadovým manažerským ideálem šermujícího Babiše, aby na něj tradičně přenesli odpovědnost za veřejné dění? Bylo by výborné, pokud by se aktuální vlna nespojenosti úplně nerozplizla. Způsobila jistou změnu myšlení, rozvoj občanské společnosti. Konec dětinského projektování se do nových, tím pádem přece liliově čistých partají a hnutí. Do Strany zelených, Věcí veřejných, ANO 2011, Pirátů… Byla by to skutečná revoluce, změna mentální mapy.


Obdobný komentář publikovaly LN