Skvělé Divadlo v Dlouhé hraje už šest let Jiráskovu Lucernu, archaický kus z roku 1905 s paní kněžnou, mlynářem, učitelským pomocníkem a zlým a krutým vrchním správcem panství. Viděl jsem ho v pátek a užasl nad Jiráskovou nadčasovou duchaplností (ten český jazyk!), ale hlavně nad brutální aktuálností díla.

Archaické? Ani náhodou. Postavy venkovanů a jejich starostů jsou karikovány s drsností, která se prakticky neliší od gogolovské absurdity a iracionality carského Ruska.

Iracionality? Nikoli. Ti Jiráskovi čeští venkované se chovají racionálně. Potřebují obhájit své životy – a velice se bojí. Strach z nich dělá odpudivé, groteskní bytosti ne nepodobné zvířátkům kličkujícím před trestajícím pánem. Je to odporné.

Naproti tomu paní kněžna je úplně normální moderní žena, která ví, jak se má chovat v ZOO. Praví: „Vždyť jsou spokojení.“ Odpověď zní: „Ne, jsou vystrašení.“

A tak jsem si vzpomněl na své mládí, na ohnuté hřbety, manifestace strachu na prvního máje, na mlčení doma před dětmi o politice atd. Strach dělá z lidí podlidi; to skvěle zvládli i nacisté.

Strach ničí člověka, jeho talent, jeho důstojnost. Je výsostným úspěchem naší demokratické republiky, která slaví třicet let, že tu hnusnou věc zahnala pryč z této země. Nechtějme znovu vidět ty mlčící ohnuté hřbety, havlovského (skvěle řečeno) démona souhlasu, ničení diskuse a plurality názorů.

Český občan má ústavně zaručené právo na svobodu názorů a jeho vyjadřování. Je nezákonné, protiústavní a (spolu s Jiráskem dodávám) zločinné tuto svobodu omezovat. Demokracie nemůže existovat bez osobní svobody. Demokracie je vládou svobodného lidu. Tečka.