POM POKO: STATEČNÍ MÝVALOVÉ V BOJI PROTI PŘESILE
Stejně jako spousta dalších samozvaných kritiků s vytříbeným vkusem jsem se i já až do rané dospělosti vyhýbala animovaným filmům. Vše změnily až filmy z produkce studia Gibli.
V momentě, kdy sklízel komerční úspěchy Pikachu a spol., jsem na propadnutí anime byla už moc cool, a tak jsem dlouho na jeho fanoušky dívala jako bizár patřící hlavně ke koloritu studií informatiky a japonštiny. Nakonec jsem ale na své cestě za filmovými zážitky i já kapitulovala před klasikami z dílny studia Gibli, které je možné shlédnout i na Netflixu.
Mého souseda Totoro nebo Výlet do fantazie od Hayao Miyazakiho známe a milujeme tak nějak všichni, ale animovaný Pom poko (japonsky 平成狸合戦ぽんぽこ Heisei tanuki gassen ponpoko) režiséra Isao Takahaty z roku 1994 produkovaný studiem Ghibli zůstává trochu neprávem stranou. Proto Vám ho představím!
Film s pro produkci Ghibli tradičně ekologicko aktivistickým nádechem líčí boj mývalů tanuki s lidmi rozpínajícími se do jejich dříve přirozeného prostředí. Roztomilí tanuki, kteří nade vše milují oslavy a chutné, i když nezdravé jídlo, tak nejen, že přicházejí o své přirozené životní prostředí, navíc snadno podléhají nezdravým lákadlům v podobě lidských odpadků a často nestačí uprchnout před jedoucími automobily.
V jednom momentě se mývalové rozhodnou rozšiřování lidské zástavby postavit a začnou se připravovat na nerovný boj s lidmi. Protože mývalové (a lišky) se mohou proměňovat, a to dokonce i v lidi, zkusí nejprve lidi vyděsit jako strašidla, což úplně nezabere. Lidé se show nakonec spíš baví. Nakonec se mývalové rozhodnou lidem postavit, což lidé nečekali. Tanuki ničí jejich stroje a bojují o své území, lidé ale mají k dispozici lepší techniku a neomezené zdroje. Přes dílčí úspěchy nemohou mývalové v nerovném boji obstát. Lidská rozpínavost totiž nezná mezí.
Vnímání díla se mění v čase a historickém kontextu, proto je bohužel Pom poko momentálně aktuální i v jiné než ekologicko-agitační rovině. Doufejme, že ne na dlouho!
Každopádně stojí za vidění.
V momentě, kdy sklízel komerční úspěchy Pikachu a spol., jsem na propadnutí anime byla už moc cool, a tak jsem dlouho na jeho fanoušky dívala jako bizár patřící hlavně ke koloritu studií informatiky a japonštiny. Nakonec jsem ale na své cestě za filmovými zážitky i já kapitulovala před klasikami z dílny studia Gibli, které je možné shlédnout i na Netflixu.
Mého souseda Totoro nebo Výlet do fantazie od Hayao Miyazakiho známe a milujeme tak nějak všichni, ale animovaný Pom poko (japonsky 平成狸合戦ぽんぽこ Heisei tanuki gassen ponpoko) režiséra Isao Takahaty z roku 1994 produkovaný studiem Ghibli zůstává trochu neprávem stranou. Proto Vám ho představím!
Film s pro produkci Ghibli tradičně ekologicko aktivistickým nádechem líčí boj mývalů tanuki s lidmi rozpínajícími se do jejich dříve přirozeného prostředí. Roztomilí tanuki, kteří nade vše milují oslavy a chutné, i když nezdravé jídlo, tak nejen, že přicházejí o své přirozené životní prostředí, navíc snadno podléhají nezdravým lákadlům v podobě lidských odpadků a často nestačí uprchnout před jedoucími automobily.
V jednom momentě se mývalové rozhodnou rozšiřování lidské zástavby postavit a začnou se připravovat na nerovný boj s lidmi. Protože mývalové (a lišky) se mohou proměňovat, a to dokonce i v lidi, zkusí nejprve lidi vyděsit jako strašidla, což úplně nezabere. Lidé se show nakonec spíš baví. Nakonec se mývalové rozhodnou lidem postavit, což lidé nečekali. Tanuki ničí jejich stroje a bojují o své území, lidé ale mají k dispozici lepší techniku a neomezené zdroje. Přes dílčí úspěchy nemohou mývalové v nerovném boji obstát. Lidská rozpínavost totiž nezná mezí.
Vnímání díla se mění v čase a historickém kontextu, proto je bohužel Pom poko momentálně aktuální i v jiné než ekologicko-agitační rovině. Doufejme, že ne na dlouho!
Každopádně stojí za vidění.