Psát další recenzi na celou řadou cen ověnčený film Drive my car režiséra Ryûsuke Hamaguchiho by bylo nošením dříví do lesa, ale když si tady jen tak upouštím osobní postřehy o tom, co mě zaujalo, tak se to snad nepočítá

Je známo, že na festivalech filmy chutnají jinak, zejména pak ve Varech. Je to dáno atmosférou, natěšeným publikem, radostí z možnosti se celej den flákat po kinech a kdo ví, čím všim ještě. I když sestavit program, sehnat lístky a zvládnout 5 filmů denně, doplňovat pitnej režim (pozn. tím myslim hlavně vodu a kafe, už mi není 20 …) s ohledem na tří- i vícehodinový stopáže, je celkem fuška. Nejednou se mi stalo, že film, co mě ve Varech tolik nadchnul a následně jsem na něj do artovýho kina dotlačila kamarády s tim, že to rozhodně musej vidět, nebyl až taková paráda. Prostě festival efekt. O Drive my car to však neplatí. Ve Varech jsem byla nadšená stejně, jako teď nedávno ve Světozoru.
Kdo mě zná ví, že jedním z mých nejčastějších reakcí jak na filmové, tak divadelní počiny bývá sestříhat, zkrátit. Paradoxně, dva moje nejmilejší filmy maj stopáž 237, respektive 239 minut, a proto by vás 179minutová stopáž Drive my car neměla rozhodit. Nadšené automobilisty by zase mělo naladit, že plátnu často dominuje nádherný Saab 900 turbo a notná část děje se odehrává v něm.
Třičtvrtěhodinový prolog nám představuje manželství divadelního herce a režiséra Yusukeho se scénáristkou Oto, kterou příběhy napadají při sexu. Manželství vypadá šťastně, přestože se manželé museli vyrovnat se smrtí dcery, a Yusukemu zdánlivě nevadí nevěra jeho ženy. Oto nečekaně zemře a jejím pohřbem končí i prolog.
Po dvou letech se Yusuke vydává svým milovaným a opečovávaným Saabem do Hirošimy na rezidenturu se Strýčkem Váňou. Oto je nadále jaksi přítomna, protože Yusuke při řízení poslouchá text Čechovova Stýčka Váni, který pro něj namluvila. Tuhle jeho intimní kontemplaci naruší podmínka jeho angažmá v Hirošimě – Yusuke nesmí řídit, a proto je mu - navzdory jeho protestům - přidělena mladá řidička Misaki. Dalším překvapením je, že Yusuke obsadí do hlavní role své inscenace milence Oto, který neví, že Yusuke ví. Ani rozhovory s mladým milencem Oto Yusukemu nepomohou jeho milovanou pochopit.
Počáteční nedůvěra režiséra k jemu vnucené řidičce se postupně prolomí a nesourodá dvojice se postupně sbližuje. Nečeká nás však laciná romantická zápletka, ale zdánlivě nečekané přátelství poskytující pochopení a rozhřešení pro toho druhého. Oba hrdinové se totiž vyrovnávají se smrtí blízké osoby, která každého jiným způsobem, hluboce zranila. Zatímco Yusuke se po smrti své ženy snažil přijít na kloub jejímu nitru, Misaki se po smrti matky vydala autem dál na západ, dokud se nerozbilo. Oba jsou svým způsobem uvízlí se svým zármutkem a nedořešenými otázkami. Jejich vzájemné setkání a interakce jim pomůže vypořádat se zármutkem.
Zatímco prolog byl věnován jenom Yusukemu a Oto, epilog naopak patří jen Misaki. Saab, na kterém Yusuke tolik lpěl, patří Misaki, která v korejském supermarketu dělá nákup. Korejská registrační značka nám na Saabu nám napoví, že se nejedná o pokračování v útěku na západ, ale trvalou destinaci. Misaki si rovněž nechala odstranit jizvu, která ji na smrt matky upomínala.
PS: Všimla jsem si, že na rozdíl od KVIFF se v distribuci na konci objevilo v titulkách vysvětlující „Jižní Korea.“ Good job - protože vim, že na po zhlédnutí filmu na festivalu dost lidí nepoznalo, že Misaki mluví korejsky a ani ten detail se změněnou espézetkou neviděli… Není se čemu divit - i proto je důležitý mít korejštinu trochu naposlouchanou