Je to asi jedna z nejznámějších scén amerického filmu Spartakus. Špinavý a potrhaný Kirk Douglas sedí na zemi, zatímco Římané neúprosně říkají skupině otroků: Pokud nám vydáte Spartaka, ušetříme vás. Už už se zvedá a chce sám sebe udat. Jenže v tu chvíli ho předběhnou jeho přátelé, lidé, které do té doby vedl. V podstatě všichni otroci. A pronášejí jeden za druhým: “To já jsem Spartakus.”



Kirk Douglas ale nebyl jen jedním z mnoha herců zlaté éry Hollywoodu. Stejně jako hrdina filmu se i ve svém životě dokázal postavit se většině, ať už to pro něj mohlo mít sebehorší následky.

A opět se to týkalo Spartaka.

Padesátá léta nejsou pro Spojené státy jenom érou rock’n’rollu. Je to taky doba tzv. mccarthismu, kdy se Amerikou šířil strach z komunismu. Lidé byli obviňováni z velezrady a sympatizování s komunismem, bez ohledu na důkazy.

Tisíce Američanů přišly o práci, desítky lidí raději odešly do exilu a provedeny byly i dvě popravy. Vyšetřovací výbor amerického Kongresu HUAC postupně rozpoutal hon na čarodějnice, který se dotkl i kultury a Hollywoodu - podle něj totiž filmaři šířili komunistickou propagandu. Vznikla černá listina tří stovek herců, scenáristů a režisérů, kteří museli oficiálně říci, zda někdy byli členy americké komunistické strany. Deset lidí tehdy odmítlo odpovědět, a tak za pohrdání Kongresem skončili za mřížemi. Říkalo se jim Hollywoodská desítka.

Jedním z nich byl i Dalton Trumbo. Talentovaný scenárista, který během druhé světové války skutečně vstoupil do strany. Ve vězení strávil deset měsíců a poté nesměl tvořit. To ho ale nezastavilo.

Možná znáte černobílý film Prázdniny v Římě. Audrey Hepburn v něm coby princezna Anna stráví den s neomaleným reportérem s tváří Gregoryho Pecka. Snímek byl už v roce 1953 hit. Získal celkem tři Oscary - pro herečku v hlavní roli, za kostýmy a scénář. Akademie tehdy ocenila scenáristu Iana McLellana Huntera, aniž by tušila, že ve skutečnosti je pouze domluveným “náhradníkem”. Scénář totiž napsal Trumbo.

Podobné to bylo v roce 1956. Oscara za scénář dostal jakýsi Robert Rich za film The Brave One. Ve skutečnosti šlo o pseudonym Trumba, který stále oficiálně nesměl tvořit.

O čtyři roky později přišel na scénu Kirk Douglas, v té době slavná filmová hvězda, která měla i vlastní nezávislou produkční společnost. A také Spartakus.

Příběh o gladiátorovi, který se vzepře Římanům a spojí otroky do obrovské vzpoury, sepsal opět Dalton Trumbo. Jenže tentokrát se mohl pod své dílo podepsat, právě díky Douglasovi. “Všichni přátelé mi říkali, že dělám hloupost a zahazuju svou kariéru. Byl to obrovský risk,” vzpomínal později Douglas ve své knize The Ragman's Son. Tlačil na to, aby se Trumbo mohl konečně podepsat pod svůj scénář. Na druhé straně tlačilo studio, které si to nepřálo. Když ale Douglas vyhrožoval, že jinak film nenatočí, ustoupilo.

Byl rok 1960 a americký senátor Joseph McCarthy, podle kterého se celá éra mccarthismu jmenuje, byl tři roky po smrti. Kirk Douglas rozhodně nebyl sám. V tom samém roce se Trumbovo jméno objevilo i pod scénářem k válečnému filmu Exodus, což si zase prosadil režisér Otto Preminger. Na prolomení černé listiny Hollywoodu tlačila řada dalších lidí (jak později vzpomínala Trumbova žena, podle ní se o to nejvíce zasloužili sami tvůrci, kteří byli zakázaní).

Kirk Douglas byl jedním z těchto lidí, i když vůbec nemusel. Mohl všechno hodit za hlavu, zahrát si Spartaka a nechat na plakátu podepsaného třeba Honzu Nováka. Nic by se nezměnilo.

“Dalton Trumbo nebyl nikde ‘vzadu’. On celou dobu psal, ale pod falešným jménem. A co mi vadilo, bylo to pokrytectví,” vysvětloval Douglas později v rozhovoru, proč se rozhodl postavit se většině.



Ve středu zemřel ve věku 103 let. Zůstaly po něm filmy jako Stezky slávy, Champion, Vikingové, Spartakus nebo Tajemná záře nad Pacifikem. A Stateční jsou osamělí, snímek z roku 1962, pod jehož scénář se mohl zcela beze strachu podepsat Dalton Trumbo.