Celý život jsem strávil v údivu nad silou, kterou si všichni nosíme uvnitř; silou změnit vlastní životy a životy všech kolem. Od svých sedmi let jsem byl fascinován pozitivním i negativním vlivem, jaký mohou lidé získat už jen tím, že vstoupí do místnosti, na někoho se podívají, a to nemluvím o dopadu lidských slov a činů.

Jednu věc vím za ty roky jistě, a to, že lidé ve vysokých pozicích někdy nevědomě vysílají velmi silné signály i v těch nejdrobnějších a zdánlivě nedůležitých věcech, které říkají, v nejjemnějších gestech při komunikaci s ostatními. Mnoho lídrů, které jsem za ta léta koučoval, chápalo jen s obtížemi, že to, jak sedí, stojí, usmívají se nebo mračí, nebo se na někoho dívají, může změnit způsob, jakým jsou jejich zamýšlené signály chápány. Kromě toho to ovlivňuje i chování těch, pro které jsou jejich signály určeny.

Dnes pro tento jev existuje díky práci E. L. Thorndika, Daniela Golemana a dalších odborný název emoční inteligence. Stovky studií dokázaly, že pokud ke své práci potřebujete být ve styku s lidmi a máte vysokou emoční inteligenci, budete s největší pravděpodobností profesionálně úspěšní. Tak to prostě je.

V souvislosti s tím bych se rád vyznal z radosti a úlevy, které ve mně vyvolaly výsledky amerických prezidentských voleb. Neposuzuji je z pohledu stranické příslušnosti, nejsem demokrat ani republikán, dívám se na ně jakožto nezávislý volič bez politické příslušnosti. Mám radost a dobrý pocit, nejen kvůli budoucnosti mých krajanů a krajanek, ale také všech ostatních občanů tohoto světa. Proč? Dva roky jsem pozoroval senátory McCaina a Obamu a také vývoj jejich kampaní a snažil se pochopit, kdo oba kandidáti vlastně jsou – jakožto lidské osoby, ne jako politici, protože právě tento úhel pohledu mi umožňuje odhadnout, jak by přistupovali k prezidentskému úřadu.

Vždy jsem byl toho názoru, že když se lidem daří, mohou ukázat jakoukoli tvář. Mohou se usmívat, být šťastní, slušní k ostatním. Na začátku kampaně je každý pozitivní a usměvavý. Pod stresem a tlakem se ale teprve ukáže, kým kandidáti jsou doopravdy. To je nezvratný fakt. Nepochybuji o tom, že oba byli dobrými kandidáty. Byla to až vysoká hladina stresu v průběhu kampaně, která odhalila nitro a temperament obou uchazečů o prezidentské křeslo.

Senátor McCain se mi měnil před očima a stále méně se podobal Johnu McCainovi tak, jak jsem ho znal dřív, vlídnému muži s názory nestraníka, dobrým smyslem pro humor a bystrým úsudkem. Senátor Obama naproti tomu na světové jeviště vstoupil jakožto vcelku neznámá osobnost. Musel se rychle naučit jak se vypořádat s extrémně náročnou kampaní, během níž mu zemřela babička, která byla jednou z nejdůležitějších osob v jeho životě.

Jak kampaň pokračovala, senátor Obama stále více projevoval pověstný klid, ostrý intelekt, disciplinovanost, soustředěnost, vůdčí schopnosti a snahu o integrovaní všech názorů. Postupně nám ukazoval, kým doopravdy je, mužem s rozvinutou emoční inteligencí. Právě tato jeho schopnost, tedy nejen intelekt, mu umožňuje pohlížet na jeho samotného i Ameriku v širším kontextu, v globálním kontextu zahrnujícím otevřenost k různým názorům a zkušenostem, soucit a toleranci, které stály za nebývalou vlnou podpory po celém světě.

Co tím chci říct? Já sám Obamovo zvolení vidím jako šanci pro Ameriku, aby opravdu vstoupila do 21. století. Je to příležitost, aby jak nedávno řekl prezident Bill Clinton, Amerika “vedla silou svého konání a ne výkonem své síly.” Prezident Obama bude možná muset čelit těm nejkomplikovanějším a nejnáročnějším problémům v historii amerického prezidentského systému. Je mi jasné, že na své cestě narazí na mnoho překážek a že jedním z jeho nejtěžších úkolů bude nezklamat velké naděje, které do něj svět vkládá. Pokud se nemýlím, budeme mít co do činění s mužem a prezidentem, o němž generál Collin Powell řekl, že je schopný provést rozsáhlou transformaci.

Jinak řečeno, naděje a sliby, které u milionů lidí nový prezident Barack Obama vyvolal, způsobují pocit až téměř nesnesitelné lehkosti bytí (tímto se omlouvám Milanu Kunderovi).

#####

The (almost) Unbearable Lightness of Being American

I have spent my life in awe of the power we all have within us—the power to change our lives and the lives of those around us. From the age of seven I have been fascinated by the impact—negative as well as positive—that people can have on others just by entering a room or looking at someone, not to mention the effect of their words and actions.

One thing I have learned over the years is that people in positions of authority send very powerful messages, sometimes unintentionally, in the smallest and seemingly inconsequential things they say and in the smallest gestures they might make when communicating with others. Many leaders whom I have coached over the years have had difficulty understanding this—that the way they sit, stand, smile, frown, or look at someone—can make a huge difference in how they and their intended messages are received and, more important, their impact on the behavior of those who have received them.

Today, thanks to the work of people like E. L. Thorndike and Daniel Goleman, we call this collection of phenomena Emotional Intelligence, and countless studies have shown that mastering this one set of skills alone, assuming your work involves interacting with other human beings, is the most reliable predictor of one’s success professionally—period.

So, it is in this context that I confess to feeling a sense of joy and a lightness of spirit as I reflect on the outcome of America’s presidential election on November 4th. I do not look at it through the eyes of a partisan—a Republican or Democrat—because I am an Independent with no party affiliation. Today I feel an exhilaration of spirit, not only for my countrymen and women in America, but for all of us as global citizens. Why? For the last two years I have watched Senators McCain and Obama and the evolution of their individual campaigns in an effort to understand who they were as people, not politicians, because to me this would be the true “window” into how they would approach their role as president.

I have always believed that when things are going well we can all be whoever we want to be—smiling, happy, nice to others, and upbeat—as everyone is in the early stages of a campaign. But, under great stress and pressure, we all retreat to who we really are. It is an inescapable fact of life. There is no question that both men were good solid candidates. It was, in fact, that high level of stress that the campaign took on over time that I think revealed the core traits and temperament of the candidates.

From my viewpoint, Senator McCain became more and more unlike the person I thought I knew—a gracious man with an independent mind, an easy sense of humor and sound judgment. Senator Obama, on the other hand, entered the world stage as a relative unknown, which meant we had to learn about him in the course of an extremely stressful campaign that included the death of his grandmother, who was one of the most influential people in his life.

It was as the campaign wore on that Senator Obama displayed his consistent calmness, intellectual rigor, sense of inclusiveness, discipline, focus and leadership, and he began to show us all who he really is—a person with a well-developed sense of emotional intelligence, among other things. And it is this ability, more than intellect—the ability to see himself and America in a larger context, a global context involving consultation, caring and tolerance, that has caused an unprecedented outpouring of support for his presidency from around the world.

So, what does all this mean? To me it means the opportunity for America to truly enter the 21st century. It means an opportunity for America to, as former President Bill Clinton said recently, “Lead by the power of its example, not the example of its power.” A President Obama will face what is perhaps the most complex and challenging set of issues ever faced by an American president. I’m sure that there will be many setbacks along the way and that one of his most difficult tasks will be to manage the expectations of a world that is expecting so much from him. If my guess is right, I think we could well be looking at a man and a president who, as General Colin Powell said, has the ability to bring about transformational change.

In other words, the hope and promise of the future that President-elect Barack Obama inspires is truly a reason for millions of people to feel that (almost) unbearable lightness of being (with apologies to Milan Kundera).