Konec minulého týdne přinesl do řešení vleklé evropské krize nástin jakés takés dohody mezi zeměmi platícími eurem. Její hlavní hybatelé z Německa a Francie se tváří, jako by bylo všechno řečeno a řešeno. Ve skutečnosti zbývá mnohé dodat.

1. Základní dohoda, na kterou si někteří plácli, další váhají a britský premiér Cameron ji vysloveně odmítá, je poměrně srozumitelná. Jenže s naší čerstvou zkušeností se schvalováním přímé volby prezidenta lze jen připomenout staré rčení, že ďábel je skryt v detailu – všichni to chtějí, přesto dnes, 14 měsíců před koncem mandátu Václava Klause, stále nevíme, jak budeme volit jeho nástupce. Takže uvidíme, co se stane s jednotou zemí platících eurem, až se jejich letmo schválené dohody chopí bruselští právníci a vytvoří z ní složitě srozumitelný tlustospis, který by se měl skutečně podepsat. Má zkušenost mi říká, že spíše odmítnutí bude správně.

2. ČR stojící mimo eurozónu zaujala vyčkávací postoj a zařadila se k dalším členským zemím neplatícím eurem, které se případně mohou k dohodě dobrovolně připojit, ale zatím nevědí, jestli to udělají. Je to racionální postoj právě kvůli poznámce č. 1. Případné pozdější přistoupení k dohodě prostě nemůže být automatismem. Zdaleka přitom nejde o oněch vzpomínaných 90 miliard korun, které by to Českou republiku stálo. Bylo by chybou připojit se k dohodě zbytečné, nic neřešící, prohlubující problémy, i kdyby to stálo třeba jen miliardu. V takovém případě klidně buďme v izolaci. Naopak by bylo chybou nepřipojit se i za mnohem vyšší částku k dohodě, která bude mít naději na život, bude přinášet skutečná a vynutitelná opatření.

3. Evropa konečně většinově dospívá k tomu, o čem menšinové hlasy mluví již dlouho. ODS nikdy nebyla eurooptimistickou stranou a její zakladatel a někdejší předseda Václav Klaus je dokonce nepokrytě řazen k euroskeptikům. Není to tak dávno, kdy mluvil v Evropském parlamentu a tamní levice se otevřeně bavila, pokřikovala, opouštěla sál. Jiné než optimistické názory se tam tehdy nenosily. Možná by stálo za to, aby některý politolog porovnal, jestli náhodou v dnešních běžných bruselských diskusích nepadají na téma fungování EU ostřejší slova, než tehdy říkal pan prezident.

4. Evropa pochopila, že již nestačí deklarovat, že tříprocentní dluhy jsou v pořádku, a když náhodou někdo neplní ani toho kritérium, mávnout rukou. Zatím se zdá, že nejdou tak daleko, jako ODS, která už mnoho let mluví o potřebě zakotvit do našeho ústavního pořádku principy rozpočtové odpovědnosti, které by měly politikům připomínat, že dluhy se nemají dělat, tím méně, když ekonomika země rychle roste. Ale lze očekávat, že i k tomu jednou dojdou.

5. Čeští sociální demokraté se ODS za její tlak proti dluhům roky vysmívají. Jejich předseda Bohuslav Sobotka dnes vykřikuje, jak vláda ODS zadlužuje zemi, jako kdyby nechápal, že škrtat dluhy, když ekonomika a s ní i daňové výnosy klesají, je neskonale těžší, než škrtat dluhy, když země naopak roste. Mimochodem, ani když země před rokem 2006 rostla i o 6 a více procent ročně, nebyl Bohuslav Sobotka jako ministr financí schopen hledat úspory a naopak dále zadlužoval zemi, jako by se nechumelilo.

6. Když dnes sociální demokraté ústy svého předsedy volají po rychlém připojení ČR k nové evropské dohodě, snad z toho můžeme opatrně vyvodit, že když už v Bruselu pochopili, že dluhy se jednou musí zaplatit, a proto je lepší se v jejich dělání mírnit, pochopila to i naše sociální demokracie.

7. Přesto Bohuslavu Sobotkovi závidím lehkost, s jakou vyslovuje, že se určitě musíme přidat.