V pondělí jsem se potkal s jedním soukromým zemědělcem, jehož jméno není důležité, protože podobných případů jsou na našem venkově desítky nebo možná stovky. Pětadvacetihektarové hospodářství v těsném sousedství družstva s podstatně větší obdělávanou plochou se musí potýkat s dennodenními naschvály počínaje blokováním přístupových cest a konče výhrůžkami, že v blížících se pozemkových úpravách si družstvo soukromníka vyžene někam na okraj a samo ukáže prstem na nejlepší pozemky v obci.

Tato nijak výjimečná situace je důsledkem naprostého odtržení lidí od půdy během dvou generací po roce 1948, které se za posledních dvacet let nepodařilo napravit ani restitucemi, ani prodejem více než 600 tisíc hektarů státní půdy do soukromých rukou.

V naší zemi sice máme neuvěřitelných 3,5 milionu vlastníků půdy, problém je však v jejich vztahu k půdě. Velká část z nich si totiž myslí, že správa zemědělského majetku rovná se jednou ročně zaplatit daň z nemovitostí plus jednou ročně dostat od nájemce nájemné. A tak u nás se třemi čtvrtinami zemědělského majetku podnikají nájemci, kteří často pouze maximalizují své výnosy a nemají zájem chovat se k půdě jako řádní hospodáři. Dobře totiž vědí, že majitel pozemku po nich ani nic takového nežádá (protože ani obvykle neví, že by měl), a i kdyby žádal, jen těžko by si to na nájemci vynucoval. Majitel totiž nemůže jen tak pronajmout půdu někomu jinému, pokud jde o pozemek scelený do jednoho velkého lánu nebo bez samostatného přístupu. A o takový pozemek jde ve většině případů.

Mou velkou ambicí je, aby právě těmto majitelům, lidem bez historických zkušeností, byl stát nápomocen. Aby jim poskytl informace a servis, pomohl jim poznat jejích práva a povinnosti, a naučil je, jak je případně přenést na nájemce, pokud sami nehospodaří. Aby jim poradil, jak svůj majetek chránit, případně jak se nenechat napálit při prodeji, pokud o něm uvažují.
Kdo nezná svá práva a povinnosti, kdo se neumí postarat o svůj majetek, ten dříve nebo později zjistí, že jeho majetek ztrácí hodnotu. To všeobecně chápeme, ale většině lidí uniká, jak se to může dít i s půdou, která přece stále zůstává na svém místě. Nechci zabíhat do detailů, ale vysvětlení je především ve slovech vodní a větrná eroze.

Degradace půdy soukromého vlastníka ovšem není jen jeho soukromým problémem – současně totiž klesá celé společnosti produkční schopnost půdy, a to už je celospolečenský problém s dopady na potravinovou bezpečnost, nutnost dovozů atd. Je tedy v zájmu společnosti, tedy státu, aby se lidé k půdě chovali jinak.

Proto je náprava vztahu k půdě pevnou součástí programu ODS a nynější vlády. Proto jsme začali pracovat na Manuálu práv a povinností vlastníka zemědělské půdy. K jeho vytvoření přizveme odborníky a nevládní organizace a pokusíme se dokument představit zhruba za půl roku veřejnosti. Naučíme-li lidi, aby se chovali jako skuteční vlastníci – a podaří-li se nám současně urychlit proces pozemkových úprav, o kterém něco napíšu někdy příště – budou se muset k pronajaté půdě chovat slušně všichni, tedy i ti, kterým to dnes nejde pod nos.

Jedna odbočka na závěr: asi nejhorší poznatek z detailního poznávání resortu, je existence předkupního práva v případě, kdy stát prodává pozemky z Pozemkového fondu. Proč, proboha? Nenapadá mě nic, než že si úřad vytváří do budoucna práci, aby mohl psát dopis, že stát chce nebo nechce předkupní právo využít, nebo aby za ním dokonce chodili žadatelé, kteří za nevyužití předkupního práva rádi připlatí. Jenže to má být přesně naopak: stát by ani v tomto případě neměl překážet svobodné vůli lidí. A peníze získané za prodej pozemků by neměl používat na uplatňování předkupního práva, ale na investice do rozvoje venkova.

Předpokládám, že mě za tohle téma v diskusi nepochválíte, protože není kontroverzní, bombastické, ani jinak prvoplánově zajímavé. Ale týká se mnoha lidí, možná i mnoha čtenářů tohoto blogu, a je pro budoucnost zemědělství nesmírně důležité.