Mezi izolací a automatismem

Konec minulého týdne přinesl do řešení vleklé evropské krize nástin jakés takés dohody mezi zeměmi platícími eurem. Její hlavní hybatelé z Německa a Francie se tváří, jako by bylo všechno řečeno a řešeno. Ve skutečnosti zbývá mnohé dodat.

Více »

Návod pro 3,5 milionu lidí

V pondělí jsem se potkal s jedním soukromým zemědělcem, jehož jméno není důležité, protože podobných případů jsou na našem venkově desítky nebo možná stovky. Pětadvacetihektarové hospodářství v těsném sousedství družstva s podstatně větší obdělávanou plochou se musí potýkat s dennodenními naschvály počínaje blokováním přístupových cest a konče výhrůžkami, že v blížících se pozemkových úpravách si družstvo soukromníka vyžene někam na okraj a samo ukáže prstem na nejlepší pozemky v obci.

Více »

Je rovnost víc než spravedlnost?

Rovnost byla vedle volnosti a bratrství jednou z částí sloganu Velké francouzské revoluce. Za uplynulých více než 200 let ovšem došlo v lidské společnosti k mnohým změnám. To bratrství nám sice tak úplně nejde, ale volnosti mají moderní lidé mnoho (někdy by se chtělo říct, že v jistých ohledech až zbytečně mnoho), a spousta nerovností obvyklých na přelomu 18. a 19. století byla odstraněna. Socialisticko-komunistický experiment nám pak ukázal, že ani s rovností se to nesmí přehánět, nemluvě o tom, že právě v realitě minulého režimu vzniklo dělení lidí na rovné a rovnější. Přesto se nám „rovnost“ v různých (někdy) nepatřičných souvislostech stále vrací na stůl.

Více »

Michal Doktor nebo Martin Kuba?

Snad nikdy jsem se tady na blogu nevyjadřoval k vnitrostranické situaci v ODS. Dnes musím učinit výjimku. V politice to tak chodí, že člověk ne vždy získá funkci (a související odpovědnost), ve kterou doufal, a že někdy naopak získá pozici, na kterou by se ani neodvážil pomýšlet. Každopádně by k výbavě každého politika mělo patřit, aby nezpychnul, když uspěje, ale aby také neztratil hlavu, když neuspěje.

Více »

Neveďme politickou diskusi v přímém přenosu - nejsme VV

Nemám ve zvyku tady na blogu posílat signály dovnitř strany. Ale protože se v posledních týdnech vnitrostranická diskuse – nikoli mou zásluhou – do veřejného prostoru posunula, cítím potřebu se k ní ve veřejném prostoru také vyjádřit.

Více »

Kraj nebude mít na konci roku na údržbu silnic? Nevadí, už bude po volbách!

V roce 2008 získal Středočeský kraj ve formě úvěru za výhodných podmínek čtyři miliardy korun na spolufinancování projektů z evropských fondů a rekonstrukce silnic v kraji. Dozvědět se dnes, ve čtvrtém čtvrtletí roku 2010, na co byly tyto peníze ve skutečnosti použity, prakticky není možné. Stejně jako není možné zjistit detaily o nakládání s dalšími krajskými finančními zdroji.

Jediné, co jsme se před nedávnem všichni mohli dozvědět z médií, je záměr vydat obligace nebo si vzít úvěry, který hejtman Rath zveřejnil v rámci placené inzerce. Ovšem až po květnových volbách, aby to někdo proti socialistům náhodou ve volbách nemohl použít. Známe přece Rathův obvyklý postup s nepopulárními opatřeními – až do dne, kdy to či ono udělá, naprosto odmítá, že by se něco takového chystalo.

Na jednu stranu je dobře, že se občané kraje konečně dočkají oprav silnic, které jsou po zimě v dezolátním stavu, na druhou stranu je neuvěřitelné, že se kvůli tomu kraj musí zadlužit. Ten by přitom i přes nesporné dopady hospodářské krize peníze měl, kdyby je hejtman neprohýřil na svou prezentaci a nákladné a hlavně nesmyslné projekty, jako je zneužívané žákovské jízdné a protizákonné vracení zdravotnických poplatků. Rozumím tomu, že se hejtman musí dělat před lidmi hezkým, protože narcisové to potřebují, ale přijde mi naprosto bezohledné používat k tomuto plnění politických slibů daných části voličů peníze těch ostatních.

Kraj dříve jen na údržbu a opravy silnic poskytoval necelé dvě miliardy korun ročně – v roce 2008 například 1,88 miliardy. V roce 2009 již bylo nutné plnit některé předvolební sliby, a tak vedení kraje na opravy a údržbu silnic vyčlenilo už jen 1,65 miliardy (z toho bylo 1,54 miliardy čerpáno za leden až listopad, celoroční údaje zatím Rathův úřad neuměl vyčíslit). Před kolapsem ale už tehdy vládnoucí sociální demokraty a komunisty zachránil již zmíněný čtyřmiliardový úvěr sjednaný předchozím vedením kraje. Tehdy jsme ho ale přijali, abychom mohli výdaje do silnic zvýšit a napravit tak dlouhodobou zanedbanost, kterou kraj zdědil při převzetí silnic od státu. Rozhodně nebylo účelem tohoto úvěru udržet výdaje sotva na úrovni předchozích let.

Letošní rok je pak ještě tragičtější. Kraj na údržbu a opravy vyčlenil celkem o 558 milionů korun méně než vloni. Krátkozrakost tohoto rozhodnutí ukázaly už první dva měsíce roku, během nich cestáři vyčerpali až polovinu přidělených prostředků. Hejtman nejprve vypustil pokusný balónek, že kraj přestane silnice solit, ale když z reakcí řidičů i odborníků pochopil, jaký je to nesmysl, nechal radu kraje převést peníze z posledního čtvrtletí na jarní a letní měsíce. Kde vezme peníze na podzimní a zimní údržbu krajské silniční sítě sice zatím neví, ale to je přece jedno, to už bude po volbách, kde se hejtman bude pokoušet o prodloužení svého pochybného sezení na dvou židlích a pobírání dvou platů!

Odboráři chtěli stávkovat kvůli 17,50 Kč na osobu

Dopravní odboráři v úterý vystoupali na balkón v Poslanecké sněmovně, aby osobně dohlédli na to, jak poslanci přehlasují senátory. Sto šest hlasů pro odboráře naznačuje, že s velkou pravděpodobností bude přehlasováno i očekávané veto pana prezidenta. To je realita, nemá smysl se nad tím pohoršovat. Koneckonců, jak říká vláda (nikoli Ministerstvo financí), jde jen o nějakých 70 milionů korun.

Možná je v této situaci na čase stručně vysvětlit, o co v celé věci opravdu šlo. Do konce minulého roku platilo – a s potvrzenou novelou zase může platit – že poskytuje-li zaměstnavatel svým zaměstnancům nějaké zlevněné zboží nebo služby, použije pro výpočet příslušné DPH cenu, za kterou si zaměstnanci toto požitky od zaměstnavatele kupují. Rád bych použil jiný příklad, než ty často propírané režijní jízdenky, ale nějak mě žádný nenapadá, protože je-li například poskytováno závodní stravování nějakým externím dodavatelem, platí mu zaměstnavatel tržní cenu včetně DPH už dávno.

Takže: platí-li železničáři za režijky 250 korun, je z toho 227,27 Kč základ daně a zbylých 22,73 je DPH pro stát (pro pozemní dopravu platí snížená desetiprocentní sazba). Novela neřekla nic jiného, než že si ČD může klidně dál prodávat režijky za cenu bez daně, ale že stát chce DPH, jako kdyby takovou jízdenku prodali běžnému zákazníkovi. Kdyby tedy obvyklá cena jízdenky včetně DPH byla například 5000 korun, základ daně by byl 4545,45 a odpovídající DPH by byla 454,55 Kč. Železničáři by tedy zaplatili těch svých 227,27 Kč základu daně a zvýšenou DPH 454,55 Kč. To je dohromady 681,82 Kč.

Problém je, že ČD nemají žádný srovnatelný produkt pro veřejnost, z nějž by se dala obvyklá cena odvodit.
Veřejnost byla dlouho matena, že by ČD musely za základ pro DPH brát 22 tisíc korun, což je cena roční takzvané In-gold karty. Ta ale poskytuje svým majitelům mnohem větší rozsah služeb než režijní jízdenky, např. se s ní může libovolně jezdit i v první vozové třídě.

Ale nechme drobné drobnými a vraťme se k těm sedmdesáti milionům. Klidně na tento údaj přistoupím, klidně zapomenu na různé jiné propočty, které v uplynulých dnech spatřily světlo světa. Řekněme si ale, co to znamená. Že tato suma, o kterou dostane stát z benefitů méně, je stejná jako suma, o kterou méně zaměstnanci nebo zaměstnavatelé zaplatí. Anebo ještě jinými slovy: odboráři vyhrožovali stávkou – oni tomu říkali, že chrání 4 miliony zaměstnanců – kvůli 70 milionům korun. To znamená kvůli 17,50 Kč na osobu!

Největší škoda napáchaná v tomto případu ve vztahu mezi politiky a odboráři je ovšem v tom, že si odboráři ozkoušeli, jak snadno mohou politiky zahnat do kouta a donutit je, k čemu chtějí. Pokud se to dnes stalo kvůli sedmdesáti milionům, jak se komunisté, socialisté a lidovci budou pokoušet prosadit mnohem razantnější škrty v rozsahu desítek miliard, které nás čekají? Které nejspíš uznává i Jiří Paroubek, když si v poslední době na billboardy dává, že sníží zadlužení této země na polovinu do roku 2013?

Tak se nakonec nestávkuje, ale bát se máme dál

Kolony ve městech, zablokované silnice a zmatek na dráze se dnes nakonec nekonaly. Odboráři stávku odvolali. Jedním dechem, ale pohrozili, že jsou připraveni ji kdykoli znovu vyhlásit. Vážné otázky tedy zůstávají a o tématu se nepřestane mluvit.

Odbory se stranou Jiřího Paroubka a Bohuslava Sobotky nemají prakticky nic společného, říkají nám špičky obého. Když tedy boss dopravních odborářů Luboš Pomajbík v nedělních Otázkách Václava Moravce použil sociálně-demokratický slogan o tom, že za krizi nemají platit ti, kteří ji nezavinili, bylo to zřejmě jen drobné přeřeknutí.

Každopádně je to skutečně půvabné tvrzení! Když žádná krize není a firmám se daří, odboráři se rádi v kolektivním vyjednávání hlásí o zvyšování platů, různé mimořádné odměny, nové benefity. Když ale přijde krize, začnou říkat, že oni krizi nezavinili a neměli by proto za ni platit.

Musíme se pak ale ptát, kdo si tedy má černého Petra nechat. Majitelé firem? Podle odborů nejspíš ano. Ale ani oni ve většině případů příchod krize nezavinili. Nebo snad mohou za to, že v Německu firmy přestaly investovat, což pro mnoho našich strojírenských a dalších podniků znamenalo významný úbytek zakázek? Mohou majitelé našich firem za to, že američtí bankéři ve velkém nakupovali pochybné hypotéky, čímž přivedli své finanční ústavy na buben?

Nepochybně ne!

Naši majitelé jsou v tom tedy – stejně jako jejich zaměstnanci – nevině. Takže bychom ještě mohli účet za krizi předložit těm německým firmám a americkým bankéřům, ale bojím se, že by se nám tak trochu vysmáli.

Pravda je taková, že nikdo jiný než lidé dopady krize pocítit nemůže. Ani jiný sociálně-demokratický slogan, že šetřit se nemá na lidech, ale na státě, na tom nic nemění. Stát jsou lidé, takže každá koruna uspořená na státu znamená, že o ni méně dostane některý ze státních zaměstnanců, někdo z příjemců rozličných státních dávek, anebo někdo z dodavatelů čehokoli, co si stát objednává od soukromých firem. Mohlo by se zdát, že poslední možnost je ta správná, ale jen do té doby, než si uvědomíme, že nejpravděpodobnějším důsledkem omezení státních zakázek pro soukromé firmy je, že někdo z jejich zaměstnanců bude muset dostat menší plat, ne-li dokonce výpověď. Platí zkrátka, že jakákoli úspora na straně státu se nakonec stejně dotkne konkrétních lidí.

Když pan Pomajbík v neděli obhajoval naprosto nesmyslnou stávku za zachování něčeho, co zaměstnancům nikdo nebere, oháněl se tím, že mu jde o zájmy 4 milionů pracujících v této zemi. Už se ale nenamáhal vysvětlit, proč v tom případě chtěli stávkovat zrovna odboráři v dopravě. Proto se nemůže divit, že si to velká část veřejnosti přeložila jinak. Totiž že o nic jiného, než o ty režijní jízdenky nejde. I po odvolané stávce dali odboráři najevo, že jsou odhodlaní za ně bojovat dál. Stávku prý zorganizují stejně rychle, jako ji odvolali. Jakoby vůbec nepřemýšleli o tom, že ostatním odborářům zkomplikují cestu do práce, jejich dětem do školy a rodičům třeba k lékaři. Jen nevím, na co jim pak ty režijky budou. Když doprava stojí, ani režijka vás nikam nedoveze!

Platit za nemocnice sto procent dluhu je nesmysl

Socialisté a komunisté ve středočeském krajském zastupitelstvu rozvrátili rozumný způsob splácení dluhů krajských nemocnic. Ty dosud splácely 15 procent z půjček na vlastní rozvoj, které jim mimochodem vytvářejí docela slušné příjmy, zatímco 85 procent splácel kraj. Úvaha pro zavedení takového modelu byla kdysi logická. Pokud je vedení nemocnice nuceno uvažovat o tom, jak získá prostředky na splátku své části dluhu, bude s půjčenými penězi rozumně nakládat – a tím pádem bude rozumně nakládat i s větší částí půjčky, kterou bance splácí kraj.

Mimochodem právě tento přístup je důvodem, proč se podobně rozdělují třeba evropské dotace. V Bruselu dobře vědí, že nejsou schopni uhlídat úplně všechno, proto financují obvykle právě 85 procent a spoléhají na to, že alespoň kvůli 15 procentům domácího spolufinancování se budou zdejší úřady a instituce o správné nakládání s penězi starat lépe, než kdyby z Bruselu přišlo všechno. Nejspíš i oni znají naše přísloví „Z cizího krev neteče...“

Ve středních Čechách ale kraj nově převezme všechny závazky nemocnic. Jinými slovy, Rathem dosazený management už nebude ničím nucen k odpovědnému chování, k jakému byli vedeni manažeři za doby mého působení ve funkci hejtmana. A pokud by se nakonec uskutečnil plán na zřízení neziskové nemocnice, může velmi brzy nastat situace, že kraj platí sto procent dluhů nemocnic, na které nemá sebemenší vliv!

Hejtman to samozřejmě musel doprovodit nějakým – pro jeho věrné – srozumitelným vysvětlením, tak zase sáhnul k výhružkám trestním oznámením, jako vždy, když nemá argumenty. Tvrdí, že v nemocnicích byly zatajené dluhy a banka byla při sjednávání úvěrů podvedena. Realita je samozřejmě jiná – Komerční banka měla k dispozici všechna čísla z účetnictví, její lidé v nemocnicích strávili spoustu času a banka se k poskytnutí úvěru rozhodla po zralé úvaze, čímž mimo jiné potvrdila tehdejší schopnost nemocnic oněch 15 procent splácet. Jestli splácení po více než roce Rathova šafářování nejsou schopny, není třeba nic dodávat.

A na závěr krátce z trochu jiného soudku – hejtman dostal už 22. října 2009 dopis od svého přítele, ministra vnitra Peciny, že kraj proplácením regulačních poplatků za občany porušuje zákon. Jenže je druhá polovina ledna a kraj neudělal nic, aby tento stav změnil – což mě ovšem nepřekvapuje. Překvapuje mě, že nekoná ministr. Ale vlastně ani to už mě nepřekvapuje...

Prolomení nulové tolerance alkoholu za volantem je nebezpečné!

Poslanec za sociální demokracii Jeroným Tejc v pátek 8. ledna prezentoval názory své strany na boj proti alkoholu za volantem a mimo jiné navrhl, že by policejní prezident měl stanovit hranici, od kdy nepostihovat přítomnost alkoholu jako přestupek. Za ODS musím s takovým návrhem vyslovit nesouhlas.

Je podle mě naprosto nemyslitelné, aby se něco takového stalo bez projednání v parlamentu. A pokud by na diskusi v parlamentu vůbec došlo, předem říkám, že se prolomení dosavadní nulové tolerance obáváme. S vysokou pravděpodobností by to totiž vyvolalo další nárůst počtu nehod způsobených řidiči pod vlivem alkoholu.

Rok 2009 byl rokem nejmenšího počtu usmrcených při dopravních nehodách za posledních 20 let, a současně za týchž 20 let nejhorším rokem, pokud jde o počet obětí při nehodách s účastníky pod vlivem alkoholu. Ten se jen za pár posledních let zněkolikanásobil – z 36 v roce 2007 na 123 v roce 2009! Takové zjištění je alarmující, zvlášť když k tomuto vývoji došlo k prostředí, kde řidiči vědí, že se před jízdou nesmí pít ani trochu.

Co by se asi stalo, kdyby řidiči věděli, že jedno pivo si před cestou mohou legálně dát?

Vystavení „generálního pardonu“ policejním prezidentem by nevedlo k ničemu jinému, než ke snížení obav z požití alkoholu před jízdou, a tedy k razantnímu nárůstu počtu řidičů pod vlivem alkoholu. Dopady na další vývoj statistik jsou pak snadno předvídatelné.

Samozřejmě chápu, že s ohledem na fyziologické vlastnosti lidského organismu jsou případy, kdy člověku lze při dechové zkoušce naměřit zlomky promile i bez toho, že by předtím alkohol požil. Tyto případy je však nutné řešit ze strany Policie ČR rozumným přístupem, zejména v návaznosti na technické vlastnosti měřicích přístrojů, ale rozhodně ne všeobecnou předběžnou tolerancí.

Rozumným přístupem ale podle mého není například povinná dechová zkouška při každé silniční kontrole. Toto čerstvé policejní opatření vnímám spíš jako buzeraci – neumím si představit, co opravdu přinese, kromě zdržování řidičů a koneckonců i policistů...