Tak se nakonec nestávkuje, ale bát se máme dál
Kolony ve městech, zablokované silnice a zmatek na dráze se dnes nakonec nekonaly. Odboráři stávku odvolali. Jedním dechem, ale pohrozili, že jsou připraveni ji kdykoli znovu vyhlásit. Vážné otázky tedy zůstávají a o tématu se nepřestane mluvit.
Odbory se stranou Jiřího Paroubka a Bohuslava Sobotky nemají prakticky nic společného, říkají nám špičky obého. Když tedy boss dopravních odborářů Luboš Pomajbík v nedělních Otázkách Václava Moravce použil sociálně-demokratický slogan o tom, že za krizi nemají platit ti, kteří ji nezavinili, bylo to zřejmě jen drobné přeřeknutí.
Každopádně je to skutečně půvabné tvrzení! Když žádná krize není a firmám se daří, odboráři se rádi v kolektivním vyjednávání hlásí o zvyšování platů, různé mimořádné odměny, nové benefity. Když ale přijde krize, začnou říkat, že oni krizi nezavinili a neměli by proto za ni platit.
Musíme se pak ale ptát, kdo si tedy má černého Petra nechat. Majitelé firem? Podle odborů nejspíš ano. Ale ani oni ve většině případů příchod krize nezavinili. Nebo snad mohou za to, že v Německu firmy přestaly investovat, což pro mnoho našich strojírenských a dalších podniků znamenalo významný úbytek zakázek? Mohou majitelé našich firem za to, že američtí bankéři ve velkém nakupovali pochybné hypotéky, čímž přivedli své finanční ústavy na buben?
Nepochybně ne!
Naši majitelé jsou v tom tedy – stejně jako jejich zaměstnanci – nevině. Takže bychom ještě mohli účet za krizi předložit těm německým firmám a americkým bankéřům, ale bojím se, že by se nám tak trochu vysmáli.
Pravda je taková, že nikdo jiný než lidé dopady krize pocítit nemůže. Ani jiný sociálně-demokratický slogan, že šetřit se nemá na lidech, ale na státě, na tom nic nemění. Stát jsou lidé, takže každá koruna uspořená na státu znamená, že o ni méně dostane některý ze státních zaměstnanců, někdo z příjemců rozličných státních dávek, anebo někdo z dodavatelů čehokoli, co si stát objednává od soukromých firem. Mohlo by se zdát, že poslední možnost je ta správná, ale jen do té doby, než si uvědomíme, že nejpravděpodobnějším důsledkem omezení státních zakázek pro soukromé firmy je, že někdo z jejich zaměstnanců bude muset dostat menší plat, ne-li dokonce výpověď. Platí zkrátka, že jakákoli úspora na straně státu se nakonec stejně dotkne konkrétních lidí.
Když pan Pomajbík v neděli obhajoval naprosto nesmyslnou stávku za zachování něčeho, co zaměstnancům nikdo nebere, oháněl se tím, že mu jde o zájmy 4 milionů pracujících v této zemi. Už se ale nenamáhal vysvětlit, proč v tom případě chtěli stávkovat zrovna odboráři v dopravě. Proto se nemůže divit, že si to velká část veřejnosti přeložila jinak. Totiž že o nic jiného, než o ty režijní jízdenky nejde. I po odvolané stávce dali odboráři najevo, že jsou odhodlaní za ně bojovat dál. Stávku prý zorganizují stejně rychle, jako ji odvolali. Jakoby vůbec nepřemýšleli o tom, že ostatním odborářům zkomplikují cestu do práce, jejich dětem do školy a rodičům třeba k lékaři. Jen nevím, na co jim pak ty režijky budou. Když doprava stojí, ani režijka vás nikam nedoveze!
Odbory se stranou Jiřího Paroubka a Bohuslava Sobotky nemají prakticky nic společného, říkají nám špičky obého. Když tedy boss dopravních odborářů Luboš Pomajbík v nedělních Otázkách Václava Moravce použil sociálně-demokratický slogan o tom, že za krizi nemají platit ti, kteří ji nezavinili, bylo to zřejmě jen drobné přeřeknutí.
Každopádně je to skutečně půvabné tvrzení! Když žádná krize není a firmám se daří, odboráři se rádi v kolektivním vyjednávání hlásí o zvyšování platů, různé mimořádné odměny, nové benefity. Když ale přijde krize, začnou říkat, že oni krizi nezavinili a neměli by proto za ni platit.
Musíme se pak ale ptát, kdo si tedy má černého Petra nechat. Majitelé firem? Podle odborů nejspíš ano. Ale ani oni ve většině případů příchod krize nezavinili. Nebo snad mohou za to, že v Německu firmy přestaly investovat, což pro mnoho našich strojírenských a dalších podniků znamenalo významný úbytek zakázek? Mohou majitelé našich firem za to, že američtí bankéři ve velkém nakupovali pochybné hypotéky, čímž přivedli své finanční ústavy na buben?
Nepochybně ne!
Naši majitelé jsou v tom tedy – stejně jako jejich zaměstnanci – nevině. Takže bychom ještě mohli účet za krizi předložit těm německým firmám a americkým bankéřům, ale bojím se, že by se nám tak trochu vysmáli.
Pravda je taková, že nikdo jiný než lidé dopady krize pocítit nemůže. Ani jiný sociálně-demokratický slogan, že šetřit se nemá na lidech, ale na státě, na tom nic nemění. Stát jsou lidé, takže každá koruna uspořená na státu znamená, že o ni méně dostane některý ze státních zaměstnanců, někdo z příjemců rozličných státních dávek, anebo někdo z dodavatelů čehokoli, co si stát objednává od soukromých firem. Mohlo by se zdát, že poslední možnost je ta správná, ale jen do té doby, než si uvědomíme, že nejpravděpodobnějším důsledkem omezení státních zakázek pro soukromé firmy je, že někdo z jejich zaměstnanců bude muset dostat menší plat, ne-li dokonce výpověď. Platí zkrátka, že jakákoli úspora na straně státu se nakonec stejně dotkne konkrétních lidí.
Když pan Pomajbík v neděli obhajoval naprosto nesmyslnou stávku za zachování něčeho, co zaměstnancům nikdo nebere, oháněl se tím, že mu jde o zájmy 4 milionů pracujících v této zemi. Už se ale nenamáhal vysvětlit, proč v tom případě chtěli stávkovat zrovna odboráři v dopravě. Proto se nemůže divit, že si to velká část veřejnosti přeložila jinak. Totiž že o nic jiného, než o ty režijní jízdenky nejde. I po odvolané stávce dali odboráři najevo, že jsou odhodlaní za ně bojovat dál. Stávku prý zorganizují stejně rychle, jako ji odvolali. Jakoby vůbec nepřemýšleli o tom, že ostatním odborářům zkomplikují cestu do práce, jejich dětem do školy a rodičům třeba k lékaři. Jen nevím, na co jim pak ty režijky budou. Když doprava stojí, ani režijka vás nikam nedoveze!