Liškova reforma - utajená ztráta koncepce
V květnu roku 2008 představil ministr Liška první verzi tzv. Bílé knihy terciárního vzdělávání. Tento strategický podklad pro plánovanou reformu terciárního vzdělávání byl vytvořen týmem lidí kolem prof. Matějů a nesl jasný rukopis neoliberálního přístupu ke světu obecně a vzdělání zvláště. Vysoké školy byly představeny jako firmy zprostředkovávající vzdělání, studenti pak jako klienti těchto firem. Z tohoto hlediska bylo vysokým školám vyčteno, že díky nezávislosti na tržním prostředí produkují absolventy zastaralé, případně zcela nevyhovující poptávce trhu práce.
Pro zajištění racionálního chování klientů (rozuměj: studentů) i firem bylo proto navrženo školné, pro vyšší flexibilnost vysokých škol pak podstatně zvýšená centrální pravomoc generálního ředitele – rektora – a správních rad, jejichž složení by mělo za účelem lepšího čtení poptávky trhu práce a požadavků soukromých firem odrážet státní a regionální politické a průmyslové zájmy.
Působení tržních mechanismů zavedených školným také umožnilo uvolnit někdejší regulativy, takže bylo možné zjednodušit jak akreditace jednotlivých oborů, tak jmenování akademiků profesory a docenty, nehledě na snížení doposud nutného rozdílu mezi školami veřejnými a soukromými (pokud veřejné školy mohou vybírat školné, měly by i soukromé školy získávat dotační peníze – tzv. vzdělávací grant). Z této koncepce přirozeně vyplývají i další změny v rétorice: cílem studia není vzdělání, ale kompetence, cílem vědy není poznání, ale inovace.
Jakkoli je zvláště pro zástupce oborů, jejichž absolventi nacházejí uplatnění především ve státním sektoru a kulturních či neziskových institucích, a oborů, které se zabývají především základním výzkumem, takováto reforma nepřijatelná (a obecně pro kohokoli, kdo chápe význam slova „vzdělanost“), lze ještě v této verzi Bílé knihy mluvit o jakési koncepci. Autoři věděli, co chtějí (tedy podřídit vysoké školy trhu), a navrhli vcelku konsistentní metody, jak chtěného stavu dosáhnout.
Antikritické mantry z MŠMT
Zřejmě nečekaná masivní kritika, která se na Bílou knihu již v červnu minulého roku snesla jak z akademického pléna, tak ze strany fakult, vysokých škol či jejich reprezentací, vyústila v to, že ministerstvo přestalo o tezích reformy otevřeně diskutovat a omezilo se na opakování několika základních manter, mezi nimiž vévodily následující:
1) Bílá kniha je živý organismus (tedy jakékoli odmítnutí je předčasné, do materiálu ještě budou zapracovány připomínky; používána kdykoli a vůči komukoli)
2) Bílá kniha je strategický dokument (tedy jakoukoli kritiku konkrétních formulací nebo naopak nepropracovanosti je nutné odmítnout; používáno vůči kritikům a zvědavcům)
3) V Bílé knize nic takového psáno není (tedy jakékoli obavy ze zneužití je třeba vyvrátit jako mylné, neboť z textu zneužití přímo nevyplývá; používáno vůči skeptikům)
4) Bílá kniha má podporu (neboť žádné relevantní námitky přece nezazněly; používána zvláště vůči novinářům)
Finální verze Bílé knihy
Na podzim minulého roku, po shromáždění námitek vůči Bílé knize, se ministerstvo poměrně záhy uzavřelo do sebe, dokonce zrušilo plánovanou diskusi na Univerzitě Karlově. Jakékoli další debaty byly vedeny u striktně omezených kulatých stolů pouze pro zvané. V této době ministerstvo „strukturovaně vypořádalo“ shromážděné námitky a „zapracovalo“ je do textu finální verze Bílé knihy, tento text však nikomu z akademické obce nedalo k dispozici (byl k dispozici pouze v papírové podobě a pouze pro novináře na tiskové konferenci konané počátkem prosince na půdě PSP ČR) a oznámilo, že tento utajovaný text je již definitivní. Veřejnost včetně veřejnosti akademické dostala finální verzi Bílé knihy k dispozici až po vzetí na vědomí Vládou ČR dne 26. ledna tohoto roku. Jak se tato finální verze strategického dokumentu liší od původního textu?
Především, ačkoli zabíhá do mnohem větších podrobností, je vcelku daleko vágnější, a daleko méně drží pohromadě. Tam, kde ještě v první verzi byla uvedena jasná čísla, mluví se ve finální verzi nespecificky. Zkrácením a zobecněním celého materiálu také daleko více vystoupil do popředí fakt, že zřejmě každou část psal jiný autor. A tak zatímco část o normativním financování a školném je psána věcně a poměrně konkrétně (autorem zřejmě dr. Münich, jeho koncepce financování je zveřejněná i zde na blogu), části o akreditacích a především docentských a profesorských hodnostech působí dojmem letmo nahozených nápadů, nad kterými se autoři ani příliš nezamysleli.
O nějaké funkční provázanosti nelze přitom vůbec mluvit. Nesmyslnost celé takto představené Bílé knihy je pak korunována faktem, že téměř v téže chvíli, co byla Vládou ČR vzata na vědomí a MŠMT bylo pověřeno přípravou věcného záměru zákona dle tezí v ní obsažených (legislativní proces má několik kroků: vlastní paragrafovaný návrh zákona, který jde do sněmovny, následuje po věcném záměru zákona, který schvaluje vláda), tatáž Vláda ČR jasně deklarovala, že neprovede kroky vedoucí k zavedení školného. Tím se ovšem celá Bílá kniha hroutí, neboť je svou podstatnou částí založena na proniknutí tržních mechanismů do vysokého školství; odebráním této zpětné vazby nedávají ostatní kroky smysl.
Bylo by chybou nezmínit ještě jeden zásadní rozdíl, který odlišuje první a finální verzi Bílé knihy: naprosto neorganické zavedení tzv. Rady pro terciární vzdělávání. Ta pronikla do návrhu při strukturovaném vypořádávání námitek a dle autorů by měla zabránit zpolitizování správních rad jednotlivých univerzit tím, že je bude jmenovat ona a nikoli ministerstvo (ministerstvem budou jmenováni pouze členové této rady). Na otázku, zda tato rada může vyřešit kritizovaný problém, je u vědomí afér kolem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nutno odpovědět záporně.
Věcný záměr zákona – v „nulté“ verzi
K práci na věcném záměru zákona ministerstvo vytvořilo monitorovací skupinu, do které byli přizváni jednak zástupci České konference rektorů (ČKR), jednak Rady vysokých škol (RVŠ), tedy obou zákonem daných vysokoškolských reprezentací. Je možná vhodné podotknout, že ČKR byla původně vyzvána, aby vyslala k těmto jednáním pouze tři své zástupce, a teprve po nesnadném vyjednávání se ČKR podařilo prosadit účast celého svého předsednictva.
Ministr Liška zároveň prohlásil, že Bílá kniha je minulostí a že nyní je čas vytvořit zcela nezávislý věcný záměr zákona tak, aby s ním vysoké školy souhlasily. Proto již za necelých čtrnáct dní po oznámení zahájení prací na věcném záměru dostaly vysokoškolské reprezentace (rozuměj výše zmínění zástupci ČKR a RVŠ) takzvanou nultou verzi tohoto textu, zřejmě jako výchozí materiál. Zároveň bylo uvaleno přísné embargo na jakékoli šíření nebo zveřejnění této nulté verze.
Autorům tohoto článku se příslušná PDF s utajovanými skutečnostmi dostala do rukou (pochopitelně, že z anonymní emailové adresy) až téměř po měsíci, zřejmě ve spojitosti s prohlášením ministerstva, že tato nultá verze bude embargována navždy.
A co je hlavními charakteristikami této nulté verze? V podstatě jde o překlopení finální verze Bílé knihy do formy věcného záměru zákona. Pouze tam, kde Bílá kniha ještě nechává variantní čtení, věcný záměr zákona si již většinou vybírá, obvykle v neprospěch samosprávného fungování vysokých škol (ačkoli se ministerstvo snaží argumentovat, že shora dosazená správní rada je součástí samosprávy; s touto tezí však rozhodně nelze souhlasit). Rozvedení pouze zlehka nahozených tezí Bílé knihy je nejasné a vágní, často s odkazem na některý budoucí vnitřní předpis vysoké školy. Pravidla, resp. mantinely tvorby těchto předpisů (například kariérního řádu, dle kterého by měli být jmenování docenti a profesoři) nejsou specifikovány vůbec, vše je odbyto konstatováním, že právě tato možnost tvorby vlastních vnitřních předpisů výrazně zvyšuje autonomii vysoké školy.
Nejasná je také otázka akreditací, zdá se například, že akreditační komise, která by měla posuzovat kvalitu vyučovaných programů, by byla odkázána na informace, které by jí poskytla daná vysoká škola. Návrh vůbec neoperuje s pojmem „fakulta“, ohledně možných pravomocí pouze a jednom místě naznačuje, že například žádosti o akreditace by mohly podávat přímo „součásti institucí terciárního vzdělávání“. Financování přirozeně nultá verze vůbec neřeší, přece jenom 14 dní je málo na vytvoření alespoň trochu srozumitelné náhrady za neprůchodné školné.
Radu přidali – a zase hned škrtli
Dne 11. března tohoto roku ministerstvo na svých stránkách zveřejnilo seznam hlavních změn, kterými se liší neveřejná první verze věcného záměru od tajné nulté verze. Skutečnost, že oficiální zveřejnění informací o tom, čím se aktuální materiál liší od předchozího, který nikdo krom velmi úzkého okruhu osob neměl nikdy ani koutkem oka zahlédnout, se zdá být mile bizarní.
Pocit absurdního dramatu se ještě znásobí při čtení vlastních změn, kde se lze dozvědět, že v reakci na připomínky vysokých škol přidaná Rada pro terciární vzdělávání byla opět z návrhu úspěšně vyškrtnuta a že byly zpětně změněny pravomoci správních rad a způsob jejich obsazování, takže krom toho, že byl narovnán vztah mezi nimi a akademickým senátem (a vůbec se vrátil pojem akademický senát – v nulté verzi se jednalo pouze o neurčitý „zastupitelský orgán“), přestaly plnit roli onoho externího aktéra, tedy roli, kvůli níž se jejich postavení reformovalo.
Tato první verze však pravděpodobně také nebude nikdy veřejná, ministerstvo jasně deklaruje, že „k vnitřnímu a vnějšímu připomínkovému řízení“ bude materiál dán až po 23. dubnu. Do té doby se pracovní a monitorovací skupina sejde minimálně čtyřikrát, dají se tedy očekávat ještě mnohá překvapení. Nepřekvapilo by ovšem, kdyby po tomto termínu nezbylo z reformy zhola nic. Takto dokonale utajený zákon by dokonce mohl projít i parlamentem – vždyť ani hlasovat by se o něm nemuselo.
Reforma má oslí uši
Reformu v současné podobě je nutno zcela odmítnout. Nikoli ovšem primárně proto, že by byla nebezpečná, či z jiných důvodů, z kterých ji odmítli signatáři Hradeckého prohlášení – to jsou v tuto chvíli důvody až druhotné. Je potřeba ji odmítnout především proto, že během svého vytváření zcela ztratila jakýkoli celkový smysl, který by ji držel pohromadě a vytvářel z ní koncepční celek.
V současné chvíli návrh připomíná spíše slepenec nesouvislých a občas i protiběžných nápadů, konkrétních řešení konkrétních nedostatků, než reformní materiál v pravém slova smyslu. Zdá se, že soustavné utajování materiálů a neochota přímo komunikovat o věcných otázkách je pouze způsobem, jak zakrýt oslí uši celého projektu. Jako vrchol kadeřnického umění se pak jeví situace, ve které obhájce Tibetu pan ministr Liška sedí počátkem března na tiskové konferenci vedle prof. Švejnara, dávajícího za příklad správného fungování vysokých škol čínské univerzity.
Lze ještě něco zachránit?
Reforma by mohla být zachráněna, kdyby ministr Liška uznal, že tak, jak je v současnosti nastavena, je mrtvá, oželil vynaložené peníze a ješitnost a vyzval celou akademickou obec k tvorbě zcela nového návrhu. Ač se to totiž panu ministrovi nemusí tak jevit, vysoké školy opravdu jsou centry excelence a opravdu jsou schopny i během krátké doby podat excelentní výkony. Navíc akademická obec si reformu přeje.
Nebo lze celou věc zachránit ještě jinak: přiznáním, že se nejedná o reformu, ale o novelu. U novely se podržuje raison d’être starého zákona, pouze se vylaďují chyby a zákon se přizpůsobuje nové situaci. To se v současné chvíli jeví jako daleko adekvátnější úkol, navíc pro něj lze alespoň částečně využít již odvedené práce.
Autoři:
Petr Christov, předseda akademického senátu FF UK
Samuel Zajíček, místopředseda akademického senátu FF UK
Pro zajištění racionálního chování klientů (rozuměj: studentů) i firem bylo proto navrženo školné, pro vyšší flexibilnost vysokých škol pak podstatně zvýšená centrální pravomoc generálního ředitele – rektora – a správních rad, jejichž složení by mělo za účelem lepšího čtení poptávky trhu práce a požadavků soukromých firem odrážet státní a regionální politické a průmyslové zájmy.
Působení tržních mechanismů zavedených školným také umožnilo uvolnit někdejší regulativy, takže bylo možné zjednodušit jak akreditace jednotlivých oborů, tak jmenování akademiků profesory a docenty, nehledě na snížení doposud nutného rozdílu mezi školami veřejnými a soukromými (pokud veřejné školy mohou vybírat školné, měly by i soukromé školy získávat dotační peníze – tzv. vzdělávací grant). Z této koncepce přirozeně vyplývají i další změny v rétorice: cílem studia není vzdělání, ale kompetence, cílem vědy není poznání, ale inovace.
Jakkoli je zvláště pro zástupce oborů, jejichž absolventi nacházejí uplatnění především ve státním sektoru a kulturních či neziskových institucích, a oborů, které se zabývají především základním výzkumem, takováto reforma nepřijatelná (a obecně pro kohokoli, kdo chápe význam slova „vzdělanost“), lze ještě v této verzi Bílé knihy mluvit o jakési koncepci. Autoři věděli, co chtějí (tedy podřídit vysoké školy trhu), a navrhli vcelku konsistentní metody, jak chtěného stavu dosáhnout.
Antikritické mantry z MŠMT
Zřejmě nečekaná masivní kritika, která se na Bílou knihu již v červnu minulého roku snesla jak z akademického pléna, tak ze strany fakult, vysokých škol či jejich reprezentací, vyústila v to, že ministerstvo přestalo o tezích reformy otevřeně diskutovat a omezilo se na opakování několika základních manter, mezi nimiž vévodily následující:
1) Bílá kniha je živý organismus (tedy jakékoli odmítnutí je předčasné, do materiálu ještě budou zapracovány připomínky; používána kdykoli a vůči komukoli)
2) Bílá kniha je strategický dokument (tedy jakoukoli kritiku konkrétních formulací nebo naopak nepropracovanosti je nutné odmítnout; používáno vůči kritikům a zvědavcům)
3) V Bílé knize nic takového psáno není (tedy jakékoli obavy ze zneužití je třeba vyvrátit jako mylné, neboť z textu zneužití přímo nevyplývá; používáno vůči skeptikům)
4) Bílá kniha má podporu (neboť žádné relevantní námitky přece nezazněly; používána zvláště vůči novinářům)
Finální verze Bílé knihy
Na podzim minulého roku, po shromáždění námitek vůči Bílé knize, se ministerstvo poměrně záhy uzavřelo do sebe, dokonce zrušilo plánovanou diskusi na Univerzitě Karlově. Jakékoli další debaty byly vedeny u striktně omezených kulatých stolů pouze pro zvané. V této době ministerstvo „strukturovaně vypořádalo“ shromážděné námitky a „zapracovalo“ je do textu finální verze Bílé knihy, tento text však nikomu z akademické obce nedalo k dispozici (byl k dispozici pouze v papírové podobě a pouze pro novináře na tiskové konferenci konané počátkem prosince na půdě PSP ČR) a oznámilo, že tento utajovaný text je již definitivní. Veřejnost včetně veřejnosti akademické dostala finální verzi Bílé knihy k dispozici až po vzetí na vědomí Vládou ČR dne 26. ledna tohoto roku. Jak se tato finální verze strategického dokumentu liší od původního textu?
Především, ačkoli zabíhá do mnohem větších podrobností, je vcelku daleko vágnější, a daleko méně drží pohromadě. Tam, kde ještě v první verzi byla uvedena jasná čísla, mluví se ve finální verzi nespecificky. Zkrácením a zobecněním celého materiálu také daleko více vystoupil do popředí fakt, že zřejmě každou část psal jiný autor. A tak zatímco část o normativním financování a školném je psána věcně a poměrně konkrétně (autorem zřejmě dr. Münich, jeho koncepce financování je zveřejněná i zde na blogu), části o akreditacích a především docentských a profesorských hodnostech působí dojmem letmo nahozených nápadů, nad kterými se autoři ani příliš nezamysleli.
O nějaké funkční provázanosti nelze přitom vůbec mluvit. Nesmyslnost celé takto představené Bílé knihy je pak korunována faktem, že téměř v téže chvíli, co byla Vládou ČR vzata na vědomí a MŠMT bylo pověřeno přípravou věcného záměru zákona dle tezí v ní obsažených (legislativní proces má několik kroků: vlastní paragrafovaný návrh zákona, který jde do sněmovny, následuje po věcném záměru zákona, který schvaluje vláda), tatáž Vláda ČR jasně deklarovala, že neprovede kroky vedoucí k zavedení školného. Tím se ovšem celá Bílá kniha hroutí, neboť je svou podstatnou částí založena na proniknutí tržních mechanismů do vysokého školství; odebráním této zpětné vazby nedávají ostatní kroky smysl.
Bylo by chybou nezmínit ještě jeden zásadní rozdíl, který odlišuje první a finální verzi Bílé knihy: naprosto neorganické zavedení tzv. Rady pro terciární vzdělávání. Ta pronikla do návrhu při strukturovaném vypořádávání námitek a dle autorů by měla zabránit zpolitizování správních rad jednotlivých univerzit tím, že je bude jmenovat ona a nikoli ministerstvo (ministerstvem budou jmenováni pouze členové této rady). Na otázku, zda tato rada může vyřešit kritizovaný problém, je u vědomí afér kolem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nutno odpovědět záporně.
Věcný záměr zákona – v „nulté“ verzi
K práci na věcném záměru zákona ministerstvo vytvořilo monitorovací skupinu, do které byli přizváni jednak zástupci České konference rektorů (ČKR), jednak Rady vysokých škol (RVŠ), tedy obou zákonem daných vysokoškolských reprezentací. Je možná vhodné podotknout, že ČKR byla původně vyzvána, aby vyslala k těmto jednáním pouze tři své zástupce, a teprve po nesnadném vyjednávání se ČKR podařilo prosadit účast celého svého předsednictva.
Ministr Liška zároveň prohlásil, že Bílá kniha je minulostí a že nyní je čas vytvořit zcela nezávislý věcný záměr zákona tak, aby s ním vysoké školy souhlasily. Proto již za necelých čtrnáct dní po oznámení zahájení prací na věcném záměru dostaly vysokoškolské reprezentace (rozuměj výše zmínění zástupci ČKR a RVŠ) takzvanou nultou verzi tohoto textu, zřejmě jako výchozí materiál. Zároveň bylo uvaleno přísné embargo na jakékoli šíření nebo zveřejnění této nulté verze.
Autorům tohoto článku se příslušná PDF s utajovanými skutečnostmi dostala do rukou (pochopitelně, že z anonymní emailové adresy) až téměř po měsíci, zřejmě ve spojitosti s prohlášením ministerstva, že tato nultá verze bude embargována navždy.
A co je hlavními charakteristikami této nulté verze? V podstatě jde o překlopení finální verze Bílé knihy do formy věcného záměru zákona. Pouze tam, kde Bílá kniha ještě nechává variantní čtení, věcný záměr zákona si již většinou vybírá, obvykle v neprospěch samosprávného fungování vysokých škol (ačkoli se ministerstvo snaží argumentovat, že shora dosazená správní rada je součástí samosprávy; s touto tezí však rozhodně nelze souhlasit). Rozvedení pouze zlehka nahozených tezí Bílé knihy je nejasné a vágní, často s odkazem na některý budoucí vnitřní předpis vysoké školy. Pravidla, resp. mantinely tvorby těchto předpisů (například kariérního řádu, dle kterého by měli být jmenování docenti a profesoři) nejsou specifikovány vůbec, vše je odbyto konstatováním, že právě tato možnost tvorby vlastních vnitřních předpisů výrazně zvyšuje autonomii vysoké školy.
Nejasná je také otázka akreditací, zdá se například, že akreditační komise, která by měla posuzovat kvalitu vyučovaných programů, by byla odkázána na informace, které by jí poskytla daná vysoká škola. Návrh vůbec neoperuje s pojmem „fakulta“, ohledně možných pravomocí pouze a jednom místě naznačuje, že například žádosti o akreditace by mohly podávat přímo „součásti institucí terciárního vzdělávání“. Financování přirozeně nultá verze vůbec neřeší, přece jenom 14 dní je málo na vytvoření alespoň trochu srozumitelné náhrady za neprůchodné školné.
Radu přidali – a zase hned škrtli
Dne 11. března tohoto roku ministerstvo na svých stránkách zveřejnilo seznam hlavních změn, kterými se liší neveřejná první verze věcného záměru od tajné nulté verze. Skutečnost, že oficiální zveřejnění informací o tom, čím se aktuální materiál liší od předchozího, který nikdo krom velmi úzkého okruhu osob neměl nikdy ani koutkem oka zahlédnout, se zdá být mile bizarní.
Pocit absurdního dramatu se ještě znásobí při čtení vlastních změn, kde se lze dozvědět, že v reakci na připomínky vysokých škol přidaná Rada pro terciární vzdělávání byla opět z návrhu úspěšně vyškrtnuta a že byly zpětně změněny pravomoci správních rad a způsob jejich obsazování, takže krom toho, že byl narovnán vztah mezi nimi a akademickým senátem (a vůbec se vrátil pojem akademický senát – v nulté verzi se jednalo pouze o neurčitý „zastupitelský orgán“), přestaly plnit roli onoho externího aktéra, tedy roli, kvůli níž se jejich postavení reformovalo.
Tato první verze však pravděpodobně také nebude nikdy veřejná, ministerstvo jasně deklaruje, že „k vnitřnímu a vnějšímu připomínkovému řízení“ bude materiál dán až po 23. dubnu. Do té doby se pracovní a monitorovací skupina sejde minimálně čtyřikrát, dají se tedy očekávat ještě mnohá překvapení. Nepřekvapilo by ovšem, kdyby po tomto termínu nezbylo z reformy zhola nic. Takto dokonale utajený zákon by dokonce mohl projít i parlamentem – vždyť ani hlasovat by se o něm nemuselo.
Reforma má oslí uši
Reformu v současné podobě je nutno zcela odmítnout. Nikoli ovšem primárně proto, že by byla nebezpečná, či z jiných důvodů, z kterých ji odmítli signatáři Hradeckého prohlášení – to jsou v tuto chvíli důvody až druhotné. Je potřeba ji odmítnout především proto, že během svého vytváření zcela ztratila jakýkoli celkový smysl, který by ji držel pohromadě a vytvářel z ní koncepční celek.
V současné chvíli návrh připomíná spíše slepenec nesouvislých a občas i protiběžných nápadů, konkrétních řešení konkrétních nedostatků, než reformní materiál v pravém slova smyslu. Zdá se, že soustavné utajování materiálů a neochota přímo komunikovat o věcných otázkách je pouze způsobem, jak zakrýt oslí uši celého projektu. Jako vrchol kadeřnického umění se pak jeví situace, ve které obhájce Tibetu pan ministr Liška sedí počátkem března na tiskové konferenci vedle prof. Švejnara, dávajícího za příklad správného fungování vysokých škol čínské univerzity.
Lze ještě něco zachránit?
Reforma by mohla být zachráněna, kdyby ministr Liška uznal, že tak, jak je v současnosti nastavena, je mrtvá, oželil vynaložené peníze a ješitnost a vyzval celou akademickou obec k tvorbě zcela nového návrhu. Ač se to totiž panu ministrovi nemusí tak jevit, vysoké školy opravdu jsou centry excelence a opravdu jsou schopny i během krátké doby podat excelentní výkony. Navíc akademická obec si reformu přeje.
Nebo lze celou věc zachránit ještě jinak: přiznáním, že se nejedná o reformu, ale o novelu. U novely se podržuje raison d’être starého zákona, pouze se vylaďují chyby a zákon se přizpůsobuje nové situaci. To se v současné chvíli jeví jako daleko adekvátnější úkol, navíc pro něj lze alespoň částečně využít již odvedené práce.
Autoři:
Petr Christov, předseda akademického senátu FF UK
Samuel Zajíček, místopředseda akademického senátu FF UK