Když v současné debatě o budoucnosti vědy akademici mluví o základním výzkumu, považují obvykle za zcela zřejmé, že základní výzkum je jaksi základní, ze své podstaty dobrý a lidé, kteří se jej snaží redukovat zaškrcením finančních prostředků na něj poskytovaných, jsou zlí a měla by jim být odebrána moc o budoucnosti české vědy rozhodovat. Co však v debatě pohříchu schází, jsou argumenty, které by pomohly přesvědčit o výše uvedené tezi i ty, kteří ji nejen že nepovažují za zřejmou, ale dokonce jsou přesvědčeni, že je chybná. Tedy v důsledku ty, kteří nyní o budoucnosti české vědy rozhodují.

Tito lidé totiž disponují poměrně konsistentní argumentací. Základní výzkum je drahý a my jsme malá a relativně chudá země. Základní výzkum nepřináší bezprostřední profit, je veskrze neužitečný. Vědci jsou lidé, kteří projídají peníze daňových poplatníků přemýšlením nad naprosto zbytečnými věcmi. Pravda, občas z jejich práce vyplyne zásadní inovace, ale výsledky základního výzkumu jsou veřejné, a tedy je lze dovážet ze zemí, kde mají na takový luxus peníze.
Taková argumentace je nepochybně vděčná a každému ekonomicky produktivnímu člověku (rozumějme: „skutečně pracujícímu“) musí znít velmi rozumně. Podporujme jenom tu vědu, která je užitečná, jen ten výzkum, který je „k něčemu“, který ve svých důsledcích přispívá k tomu, aby svět (či naše země) bylo pohodlnější místo k životu. Z peněz daňových poplatníků tedy podporujme především výzkum aplikovaný.

Paradox výuky

Na výše uvedené argumenty akademici odpovídají především potřebou tzv. sledovacího výzkumu. Aby byli čeští vědci vůbec s to rozumět importovaným výsledkům základního výzkumu, musejí sami zkoumat. Nemusejí být autory převratných teorií a zásadně nových výsledků, ale musejí zkoumat tytéž věci jako nejšpičkovější světová pracoviště, aby měli vůbec stejný pojmový rámec, aby byli vůbec schopni rozeznat zásadní výsledek od nezajímavého.
Základní výzkum, ať už „sledovací“ či nikoli, má však především jinou funkci. Jeho funkcí je překonání „paradoxu výuky“. Co se myslí paradoxem výuky? Představme si, že někdo přijde se zásadní myšlenkou, vytvoří na příklad novou teorii či založí nový obor. Předpokládejme pro jednoduchost dále, že má právě jednoho žáka, kterému toto vědění předá. Tento žák se sám stane učitelem a v další generaci učí opět právě jednoho žáka, a tak dále. Je zřejmé, že při přenosu z učitele na žáka existuje nenulová pravděpodobnost chyby. Tento fakt ale bohužel zajišťuje, že po dostatečném počtu generací z původní myšlenky nezbude zhola nic, tedy dlouhodobě stabilní výuka není možná.
Jak je tedy možné, že u vědy tuto degradaci nepozorujeme, zatímco jinde, například u náboženských sekt, ano? Odpovědí je právě existence základního výzkumu. I když dojde v přenosu k chybě, žák provozující základní výzkum opraví teorii zpátky, resp. znovu ji vymyslí. Základní výzkum, tedy průzkum základních principů z čiré zvědavosti, tedy funguje především jako základní princip reprodukce vědění.

Život jako samopohyb

Aby bylo možné osvětlit tezi obsaženou v nadpisu, dovolme si krátkou odbočku. Je až překvapivé, jaká mezi mysliteli panuje shoda v tom, jaká je základní struktura živého, dobrého, božského. „Duše pohybuje sebe sama“, tvrdí Platón, a tuto její vlastnost považuje za podstatnou. Aristoteles nám sděluje, že „nejvyšší dobro je to, oč usilujeme pro ně samé“ a „nehybný hybatel“, nejbližší ekvivalent Boha v aristotelské metafyzice, nedělá nic jiného, než že „kontempluje sám sebe“. Život pak je jím pojímán právě jako samopohyb. Psychologové a neurologové (např. Damasio) přítomností ekvivalentní struktury definují vědomí. Biologové tuto strukturu také znají, a to v pojmu „autokatalytické množiny“, tedy takového souboru chemikálií (bílkovin), které vzájemně katalyzují svou vlastní syntézu. Nepřekvapivě je buněčný metabolismus právě takovou strukturou, a náhodný vznik takové struktury v přílivových loužích je jeden z vážných kandidátů na teorii vzniku života (např. Kauffman).
Zdá se tedy, že tato reflexivní struktura je minimálně v lidském uvažování podstatně spjata s životem, vědomím, duší. Přitom tato reflexivita, ačkoli podstatná, neznamená pasivitu. Naopak, je možností odstředivé aktivity. Člověk obdařený duší koná a pohybuje druhými věcmi, právě proto, že pohybuje sám sebou. Nehybný hybatel kontempluje sám sebe a díky tomu je příčinou pohybu všeho. Autokatalytická množina krom sebe katalyzuje i syntézu nepřeberného množství jiných sloučenin. Tato reflexivní struktura umožňuje veškerou bohatost světa, jejím odebráním naopak veškerý pohyb ustává.

Bez výzkumu přijde smrt

Pokud bychom stejnou reflexivní strukturu hledali ve vědě, identifikovali bychom ji právě v základním výzkumu. Základní výzkum je provozován kvůli němu samotnému. Provozování základního výzkumu katalyzuje provozování základního výzkumu. Základní výzkum reprodukuje vědu.
Pokud tedy souhlasíme s teoriemi popsanými výše, není příliš velkou zkratkou prohlásit to, co je obsaženo v nadpisu článku, tedy že, metaforicky řečeno, základní výzkum je životem vědy. Oproti tomu aplikovaný výzkum je, při užití stejné metafory, onou odstředivou aktivitou, jednáním, výkonem vědy. Absence aplikovaného výzkumu je pýcha, absence základního výzkumu však smrt, ustání veškerého pohybu.

Důsledky přidušení vědy

Sníží-li se tedy zásadním způsobem podpora základního výzkumu a přesunou-li se prostředky k výzkumu aplikovanému a k průmyslovým inovacím, hrozí smrt vědy, ztráta schopnosti její reprodukce a paradoxně pak v důsledku i po nějaké době zhroucení právě průmyslových inovací a obecně výzkumu aplikovaného. Nejen, že pak bude Česká republika nucena dovážet výsledky výzkumu základního, ale bude muset dovážet i samotné výzkumníky, protože na domácí půdě nebudou žádní kvalitní vychováváni. V konečném důsledku to ovšem nebude znamenat dovoz odborníků, protože ten je velmi drahý, ale daleko spíše odliv technologického kapitálu a přetvoření naší země na nekvalifikovanou montovnu.

Autor:
Samuel Zajíček, místopředseda AS FF UK

(článek v mírně upravené podobě vyšel v Respektu č. 37/2009)