„Většina úředníků se na veřejnosti zdá nevšímavá,“ dovídá se K., hlavní postava Kafkova Zámku. Občas není ale ani jasné, kdo je úředník a jakou má funkci. Některá výběrová řízení na úřednické místo trvají roky a jsou „přerušena“ až kandidátovým úmrtím.
Evropská politika není u nás silné téma. Moc nezajímá veřejnost, ale často bohužel ani politickou reprezentaci. Evropská agenda je na řadě ministerstev tak trochu přehlížena, je na okraji zájmu (samozřejmě s výjimkou peněz ze strukturálních fondů). Soustředění se jen na národní politiku je ale krátkozraké, pak se divíme, co všechno musíme dělat, protože to „přišlo z Bruselu“. Kdybychom tomu věnovali pozornost včas, dokázali bychom leckterému nesmyslu zabránit.
V poslední době dostávám nejčastěji – hned po otázce „jak se mi líbí v politice?“ – otázku, zda neprožíváme období konce politických stran, zda se politické strany už nepřežily, zda nebudou nahrazeny něčím jiným. Jestli například rychle vzniklá a úspěšná hnutí nejsou novým trvalým fenoménem politiky, zda není překonáno dělení na pravici a levici a zda moje úsilí zachránit jednu tradiční politickou stranu má vůbec smysl.
Evropská rada nominovala na předsedu Evropské komise bývalého lucemburského premiéra Jeana-Clauda Junckera. Šéfové států a vlád rozhodli, ale poprvé se neshodli. Juncker je staré řešení nových problémů. Nové je to, že se s ním nepojí žádné naděje ani očekávání. „Vhodný“ muž pro unavenou Evropskou unii, která si se sebou neví rady. Vytrvale léčí své nemoci špatnými recepty.