Jan Karafiát, slavný autor Broučků, byl významným evangelickým teologem a hluboce věřícím člověkem. O jeho vlastenectví nemůže být pochyb, ale přesto nechodil za první republiky k volbám. Volilo se totiž v neděli a pro něj bylo nepřijatelné porušit „den Páně“ kvůli světským nařízením. Za svou hospodyni, která ho v tom následovala, platil i pokutu – volební účast byla tehdy povinná.


V meziválečném Československu se voleb účastnilo přes 90 % voličů. Ale i kdyby povinné nebyly, lidé by k nim chodili. Nebylo to tak dlouho, kdy bojovali (to slovo je zcela namístě) za svoje volební právo. Aby mohli volit nemajetní lidé, aby mohly volit ženy apod. První volby se všeobecným právem (ovšem jen pro muže starší 24 let) se u nás konaly teprve v roce 1907. Po pouhých sto letech se osm z deseti lidí rozhodlo toto právo nevyužít.

Ti, kteří v pátek a v sobotu nepřišli k volbám do Evropského parlamentu, měli určitě jiné důvody než Jan Karafiát. V povolebních komentářích byly některé domnělé příčiny zmiňovány. Mnohá vysvětlení byla tak absurdní, až je těžké uvěřit, že je někdo mohl myslet vážně. Za nízkou volební účast prý může Václav Klaus, euroskeptické strany, politici, média, školy, jistě i počasí a nejspíše také rychlé tání antarktických ledovců.

Když k volbám přijde jen 18 % voličů, je to smutné. Nejen to, je to i nebezpečné pro demokracii. Ta potřebuje aktivní demokraty, jinak strádá. Nejít k volbám je ale také volba.

Příčina není jedna. Zařaďme si tyto volby do kontextu dalších voleb v ČR. K nejdůležitějším – do Poslanecké sněmovny – přijde šest z deseti voličů, ke komunálním polovina voličů, v senátních jsme rádi, když najdeme třicet procent hlasů těch, co mají právo volit. Nejít k volbám vyjadřuje často znechucení, občas protest nebo nepochopení, ale nejčastěji lhostejnost.

Navíc platí: čím častější volby, čím více různých typů rozhodování, tím méně to lidi zajímá. Od roku 2010 do konce roku 2014 máme 6 voleb, z toho teď během 12 měsíců rozhodujeme ve třech (poslanecké, evropské, komunální/senátní). To je moc i na přesvědčené demokraty. Souvislost mezi četností voleb a účastí je prokazatelná. Všichni ti, kteří prosazovali přímou volbu prezidenta, nyní dokonce přímé volby hejtmanů a starostů, by měli toto mít na paměti. Jsou to často titíž, kteří se potom drží za hlavu a žehrají na to, jak je volební účast nízká.

Evropské volby, to je ale ještě něco jiného. Když se v roce 1979 konaly poprvé, přišlo k nim celkově 67 % voličů, od té doby jejich počet vytrvale klesá až na současných 43 %. Ve své knize Evropský mezičas (2007, 2010) nazývám tento fenomén „poselstvím nevoličů“. Je stále silnější, a kdo není slepý nebo zaslepený (což je mnohem horší), ten si ho všimne.

Evropský parlament má nyní posílené pravomoci. Evropští ideologové navíc nabídli v těchto volbách občanům jakési společné superkandidáty. Voliči ale stejně nepřišli. Nepřijali tuto hru na demokracii. Tuší, že EU už dlouho není v pořádku, že svým hlasem posilují legitimitu něčeho, co nechtějí.

Evropské poslance vybíráme ve „volbách druhého řádu“, jak z hlediska politologické kategorie, tak především v chápání občanů. Volí jich v celé Evropě málo a stále více podporují strany, které nechtějí Evropskou unii vůbec nebo ji chtějí v jiné podobě. Lidé evropským orgánům často nerozumějí, nechtějí je, považují je za zbytečné a tomu odpovídá jejich (ne)volba. Když se jich někdo občas zeptá na názor v referendu, další integraci odmítnou.

Konstruktéři evropské integrace názor veřejnosti v evropských zemích vytrvale ignorují. I teď ho chtějí bagatelizovat a nabízet staré recepty, které stokrát selhaly. Léky, které nemoc jen zhoršují. Už zase slyšíme, že je potřeba více informovat, přiblížit EU lidem, více a rychleji integrovat. Pokývají starostlivě hlavou nad neuvědomělými občany, vysloví několik varování před extremisty a radikály – a jdeme dál, jako by se nic nedělo.

Už ale nejde jen o vytváření evropské konstrukce, kterou lidé nechtějí, které nerozumějí a která nás zatěžuje. Svými důsledky další integrace postupně ohrožuje i fungující demokracie jednotlivých národních států. Co více než názor občanů by pro nás mělo být signálem, že bychom měli zastavit a rozsah a hloubku integrace znovu promyslet?

Jan Karafiát nešel k volbám, protože věřil. Voliči teď nepřišli, protože nevěří. Nevěří stále více se integrující Evropě, která neodpovídá jejich zájmům. Proevropští ideologové, kteří to přehlížejí, ohrožují naši demokracii a také prosperitu a sílu Evropy, kterou se neustále zaklínají.