Evropská unie a některé její členské státy neváhaly na úterním zasedání ministrů vnitra použít politiku nátlaku a mocenské převahy, aby byly přijaty povinné kvóty na přerozdělení uprchlíků. Většinové přehlasování v otázce, která se bytostně týká bezpečnosti a suverenity naší země, je riskantním precedentem. Z hlediska budoucí možnosti obhajovat národní zájmy v Evropské unii je použití takového silového řešení nepřijatelné. Vláda by se proti těmto praktikám měla postavit a využít všech legislativních a politických prostředků k zneplatnění tohoto rozhodnutí. Jinak hrozí, že se silové přehlasování našich zájmů v EU stane „osvědčenou“ praxí.

Je známo, že pouze ti, kteří se odváží zajít daleko, mohou přijít na to, jak daleko se dá jít. Odvahu postavit se bruselskému diktátu však vláda premiéra Sobotky nemá. Pan premiér se asi bojí, že ho stihne podobný osud jako Roberta Fica, který neváhá slovenské občany hájit a evropská socialistická internacionála mu hrozí vyloučením, protože jeho smýšlení není dostatečně progresivní. Vicepremiér Andrej Babiš se možná zase obává, že pokud se vláda ozve, rozhněvá Evropskou komisi a ta zastaví příliv dotací do jeho podniků.

Od státního tajemníka pro evropské záležitosti Prouzy jsme se dozvěděli, že toto je prostě „unijní demokracie“ a nám nezbývá než to akceptovat. Podle pravé ruky premiéra, která koordinuje české postoje v EU, tedy máme akceptovat porušení svrchovanosti České republiky a naše právo rozhodovat o tom, kdo a za jakých podmínek smí pobývat na našem území.

Vláda svou pasivitou nepřímo obhajuje nesmyslné kvóty, které zde nejspíše budou natrvalo, přivedou na naše území neznámý počet lidí a přitom nebudou fungovat. Podle závěrů Rady EU jsou kvóty dočasné jen v případě Řecka a Itálie. Komise je bude moci navrhnout i ve prospěch dalších států, pokud se ocitnou pod migračním tlakem. Sám ministr vnitra Chovanec připustil, že se brzy do podobné krizové situace může dostat Rakousko či Polsko, pokud se například zhorší situace na Ukrajině. Závěry jednání Rady ministrů neobsahují záruky toho, že kvóty nebudou opakovaně používány, a tak je, vzhledem k sílícímu migračnímu proudu, velmi pravděpodobné, že kvóty a další počty migrantů budou jednou opět na stole.

České republice bylo tentokrát nařízeno přijmout skoro 3 000 migrantů. Jejich počet může ale být i několikanásobně vyšší. Uprchlíci, kteří k nám budou přemístěni, a bude jim udělen azyl, mají právo, aby za nimi přišli ostatní rodinní příslušníci. Otázkou ale zůstává, co se stane v případě, kdy bude mít u nás alokovaný uprchlík rodinu v jiném členském státě. Zásadním problémem celého plánu je absence prostředků, jak zabránit pohybu již přemístěných uprchlíků mezi státy EU. Návrat „přemístěného“ imigranta zpět do kvótami určeného státu budou muset vlády nějak „vynutit“. Ani slovo o tom jak. A další otázkou je, co se stane, pokud uprchlík v alokované zemi nebude chtít požádat o mezinárodní ochranu. Budeme svědky toho, jak azylanti, kteří mohou využívat svobody Schengenského prostoru, budou deportováni v poutech? V tom případě budou všichni, kteří toto řešení silou prosadili, porušovat základní lidská práva a svobody, tedy hodnoty, kterými se i naše vláda zaštiťuje v evropské politice.

Premiér v projevu na srpnové poradě českých velvyslanců prohlásil, že „funkční a jednotná Evropská unie prosazující principy svobody, spravedlnosti a solidarity, zůstane klíčovým imperativem naší evropské politiky.“ Nedávné přehlasování našich zájmů bylo porušením tohoto Sobotkova imperativu. Je načase, aby vláda přestala klamat sama sebe a občany České republiky.