Socialismus není jen minulost, ale i současné nebezpečí. Vyhnali jsme ho dveřmi, a on se dere do oken, samozřejmě v přestrojení, abychom hned nevěděli, na čem jsme.

V poslední době jsem opakovaně mluvil o tom, že zde Sobotkova vláda obnovuje některé prvky socialismu. V jednom článku jsem napsal, že nás vede po „cestě do socialistického pekla“. Expresivní obrat jsem použil záměrně. Před více než sedmdesáti lety varoval Friedrich A. Hayek před podobným směřováním v knize nazvané Cesta do otroctví. A proč do pekla? Protože staré přísloví říká, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Myslím, že dnešní pokušení socialistického „ráje“, který se při svém uskutečnění promění v peklo na zemi, není o nic menší, než bylo v Hayekově době.

Jako vždy to začíná dobrými úmysly: povinná školka pro všechny, a navíc obědy zdarma, zákaz prodeje o svátcích v supermarketech, kontrola v bytech, čím kdo topí v kamnech, dotace a výjimky pro různé skupiny osob, centralizace, sjednocování, registry a evidence, předpisy pro chodce, co mají nosit v noci, nařízení pro hospody, že se tam nesmí kouřit a musejí mít nealkoholický nápoj levnější než pivo. To je pro připomenutí jen pár nápadů z vládního tábora. Všechno to nás přece chrání, vychovává, vylepšuje, který reakcionář by si dovolil s tím nesouhlasit? Tak třeba já. A to v kamnech netopím, hospody preferuji nekuřácké, moje děti chodily do školky a většinou nejezdím o svátcích nakupovat. Jenomže vím, že kdykoli začne stát příliš řídit naše životy, kdykoli je společnost svázána předpisy, kdykoli byrokracie a právo zbytní nad život, kdykoli začne mít navrch bezpečí a blahobyt nad svobodou, vždy tehdy se tvoří zárodek socialistické společnosti, v níž se nakonec nedá žít.

Návrat k socialismu není návratem k něčemu starému. I Marx a Lenin ostatně věřili Hegelově představě, že vývoj probíhá po spirále. Nový socialismus bude jistě jiný, než ten minulý, tedy nejspíše snese část volného trhu a zachová něco z individuální svobody především v oblasti spotřeby. Nepotřebuje ani žádnou komunistickou stranu, jen silné vůdce. Však už taky mnozí naši představitelé pošilhávají na východ, kde jsou země řízeny podle jejich gusta a ten či onen projeví únavu a znechucení z demokracie, která nás přece všechny otravuje. Putin, Si Ťin-pching nebo Nazarbajev, to je aspoň efektivní vláda!

Správný socialismus potřebuje ovšem kulturně-symbolické zázemí. A k tomu se minulost hodí. Mnozí na tu svou za komunismu nejsou hrdi, tak jim jejich hrdost vraťme. Připraveni na to už přece jsme do zblbnutí opakovanými normalizačními seriály a socialistickou popkulturou, která se na nás valí snad ze všech medií. Že to lidé chtějí? Vážně? K tomu je potřeba postoupit ještě dále. Po komunistickém „podnikateli“ Čubovi vyznamená prezident Zeman i komunistického ministra z období normalizace. K tomu pár protagonistů socialismu s lidskou tváří, aby se levicové boje za naše „dobro“ pěkně historicky propojily. Zdeněk Nejedlý kdysi zkonstruoval pokrokový příběh v knize Komunisté - dědici velikých tradic českého národa. Tady nám před očima demokraticky zvolený prezident také konstruuje umělý příběh, v němž má místo jen ten, kdo stál na straně socialismu, ať už měl lidskou, byrokratickou, okupační, nebo nelidskou tvář.

Není to samozřejmě žádné socialistické spiknutí, ani promyšlený postup. Jen se pramínky socialismu ze současnosti i minulosti nebezpečně slévají. Až z nich bude řeka, bude obtížné ji zastavit. V tom nás historie poučuje dostatečně. Je mi jedno, jestli socialismus přichází od vlády, z Bruselu, Hradu či z východu a jaké se těší podpoře. Pro mne je stejně nebezpečný, jako byl v minulosti a udělám vše proto, aby zde zase nezvítězil.

Publikováno v týdeníku Euro 45/2015 dne 9. listopadu 2015