Kvóty jsou dnes skloňovány ve všech pádech. Bruselské elitě, kterou napadlo rozdělovat imigranty do všech zemí Evropské unie, je připisováno, že ztratila kontakt s realitou. Ale není to náhodou naopak? Neztrácíme právě my, kteří používáme zdravý rozum a věříme v principy evropské civilizace – jako je třeba svoboda, suverenita, trh nebo odpovědnost –, kontakt s realitou evropského vývoje, který se těmito principy už dávno neřídí?

Kvótaři a kvótismus

Migrační kvóty nespadly z nebe a ani se nezrodily jen ze zoufalé snahy nějak si poradit s masovou vlnou utečenců. Kvóty jsou dávno přítomny. Jsou socialistickým receptem, jak řídit společnost. Nejsou jen myšlenkovým konceptem, ale realitou, která je promítnuta do legislativy řady zemí a stále častěji se tato forma regulace používá i v EU.

Samozřejmostí už jsou kvóty na určité produkty, třeba na cukr a některé jiné komodity. Někde mají kvóty na hudbu, např. na Slovensku, kde stanovují podíl národní hudby ve vysílání rádií. Pak jsou tu kvóty na zaměstnávání postižených spoluobčanů, leckde je kvóta pro tu či onu menšinu a pak samozřejmě vlna genderových kvót, která určuje podíl žen v politice, v podnicích, leckde i v soukromém sektoru. Příkladem „neodvratnosti“ kvót je sousední Německo, kde ještě před deseti lety dnešní kancléřka Merkelová kvóty pro ženy odmítala s tím, že odporují jejímu „pojetí svobodného lidského jednání“, aby je nakonec právě její vláda přijala.

Namítnete, že míchám dohromady věci, které k sobě nepatří. Někdo řekne, že dotovaný zemědělský trh je přece potřeba regulovat, jiný bude bojovat za posilování národní identity vysíláním správných písní, další bude chtít pomoci postiženým a kdekdo bude prosazovat rovnost pohlaví právě tak, že ženám předepíše, kolik jich kde má být a co mají dělat. Ano, jsou to různé věci a možná by dokonce nejeden zapálený kvótař nesouhlasil s kvótami v jiné oblasti. A přece je to všechno produkt jednoho myšlenkového schématu. Stát je ten, kdo určuje, reguluje, řídí a vychovává. Společnost a svobodní jedinci si se sebou neporadí, trh přirozeně nerozhodne, schopnosti, motivace a vůle nestačí, je potřeba to pěkně byrokraticky naplánovat, nařídit, zkontrolovat, odškrtnout a pozemský ráj je na světě. Když to náhodou nefunguje, tak jen proto, že je to ještě málo centralizováno, řízeno a kontrolováno.

Kdo by se divil, že v této atmosféře socialistické kvótaře napříč politickým spektrem napadne, že podle kvót to půjde i s imigranty? To my, kteří se tomu divíme, jsme ti, jež ještě nepochopili, kam nás šťastný vítr všeobecné regulace směřuje.


Utečenci před kvótami utíkají

I když je to asi zbytečné, připomenu stoupencům kvót pár čísel. Když se Česká republika rozhodla nedávno přijmout na základě kvót sedm uprchlíků, tak tři z nich, kteří už prošli bezpečnostní prověrkou, pro jistotu hned utekli z řeckých uprchlických zařízení, aby sem nemuseli. Možná byli zmateni tím, že by šli do neznámé země s názvem Czechia, ale spíše je to tak, že sem prostě nechtěli a mířili do svých bohatých komunit v Německu či ve Švédsku. Z 89 přesídlených iráckých křesťanů jich 49 už zmizelo někam jinam. Z celkového limitu 160 tisíc lidí rozdělovaných podle kvót, o kterém rozhodla EU v září minulého roku, bylo do konce dubna 2016 v Evropě přemístěno pouze 1 441 osob. Z táborů mimo EU nebylo z celkového zamýšleného počtu 22 tisíc lidí dosud přemístěno ani 6 tisíc osob.

Pokud je někdo někam náhodou podle kvót přesídlen či přemístěn (všimněme si už toho jazyka!), tak se zase sbalí a jde tam, kam chce, protože může. Sekundární migraci v rámci otevřeného schengenského prostoru ještě ani v Bruselu zabránit neumí. A tak by se dalo pokračovat. Nejde ale jen o to, že kvóty v praxi nefungují. Jde o podstatnější věci.


Kvóty a pocit viny

Stejně jako se spousta žen vzpírá akceptovat genderové kvóty a chápe je jako urážku, tak se lidé (nuceně přemisťovaní i nuceně přijímající) zdráhají přijmout migrační kvóty, které odporují jak principu lidské svobody, tak i principu státní suverenity. Posílat lidi do zemí, kde nechtějí žít a které je taky vlastně nechtějí, může jen ten, pro nějž se stará dobrá Evropa proměnila v absurdní svět Kafkových románů, kde ani oběti ani byrokrati už nevědí proč, ale jsou semíláni soukolím s pravidly, jejichž smysl se nikdy plně neodhalí. Možná proto, že žádný není.

Kvóty nejsou řešením, jsou nesmyslné, nefungují – to můžeme opakovat a na konkrétních příkladech a číslech dokládat stále dokola. A jako ve správném absurdním díle bude odpověď znít: je potřeba přidat další kvóty. Proto jsou kvóty součástí dohody s Tureckem, proto se pracuje s kvótami v novém děsivém nápadu Komise na sjednocení azylové politiky, proto česká vláda verbálně odmítá kvóty, aby je potom dobrovolně zkoušela naplňovat. Prosazovatelé kvót navíc rozehrávají známou morální hru: kvóty jsou výrazem naší lidskosti a snahy pomoci, špatní jste všichni, kteří tomu bráníte.

Tváří v tvář tomuto vývoji, institucionálnímu tlaku a mašinerii prosazované socialistickými elitami může člověk snadno podlehnout dojmu, že nemá pravdu. Že na těch kvótách přece jen něco je, že se takto lidem přece pomůže, že to tak má být, že to jinak nejde, že... Josef K. v Kafkově Procesu také postupně ztrácí schopnost absurdní (ne)spravedlnosti čelit. Protože – a to je podstatné – pozvolna začíná pochybovat a nakonec si už není jist ani svou nevinou.

Nesmíme dopadnout stejně. Nenechme si nikým namluvit, že státy, které nechtějí kvóty, jsou nesolidární a protievropské, že lidé, kteří odmítají kvóty, jsou nehumánní a sobečtí nacionalisté. Je to přesně naopak: prosazovatelé kvót ztratili nejen zdravý rozum, ale i úctu k lidem, k hodnotám, k suverenitě národních společností, k lidské důstojnosti a jednají proti zájmům evropské civilizace. Ne my, ale oni by měli pociťovat vinu. Nechceme-li ztratit vše, co udělalo Evropu důstojnějším a lidštějším místem pro život, než je tomu kdekoli jinde, nesmíme je přestat z toho usvědčovat.