Prezidentské volby jsou za námi. S jejich důsledky se budeme vyrovnávat. O příčinách vítězství Miloše Zemana čteme nyní stohy analýz a komentářů. Já už teď ale přemýšlím nad tím, jak příště předejít tomu, co na těchto volbách bylo nenormální a nepřirozené.

Nemám na mysli pouze fakt, že ve finále byl vážným kandidátem na nejvyšší úřad v zemi člověk bez jakékoli politické zkušenosti. Mohli jsme aspoň doufat, že jako prezident by přenechal politický zápas stranám, vládě a opozici, tedy těm, jež ho mají vést. A do zahraniční politiky by si nedovolil vnášet výstřednosti a zpochybňovat geopolitické priority naší země.

Mnohem větší zvláštností těchto voleb je ale „vítězná koalice“ Miloše Zemana. Její politický, programový a ideologický obsah je těžko srozumitelný. Ano, taková nesourodá a účelová koalice podporovatelů a voličů se občas může vytvořit a může být i dočasně mocensky úspěšná. Možná bude dokonce zkopírována na vládní úrovni. Ale z hlediska zájmů naší země je to koalice neproduktivní a neperspektivní. A z hlediska prosazení našich zahraničně politických cílů je navíc zcela nepoužitelná.

Miloš Zeman zvítězil v roce 2013 jako jasně levicově profilovaný politik, ale současně jako politik transatlantické orientace. Ideologické promíchání podpory v druhém kole bylo tehdy způsobeno historií politických sporů, osobními vazbami a antipatiemi a dalo se chápat z hlediska zájmů jednotlivých aktérů jako logické. To ale rozhodně už neplatilo pro letošní volby.

Přestaňme si něco nalhávat a podívejme se, jak nenormální situace tu ve skutečnosti nastala. Miloš Zeman jako statečný bojovník s migrací je pěkný mýtus. Migrační krize je samozřejmě pro naše občany citlivá otázka a v celé EU probíhá spor o její interpretaci, řešení a unijní priority. Jenomže u nás kvóty odmítáme všichni, masy kulturně nepřizpůsobivých lidí tu nechce žádný politik, žádná vláda v jakékoli konstelaci. Pokud je klíčovým politickým tématem budoucnost EU a ČR v ní – a to téma určitě je – pak je skutečným paradoxem, že nejdůslednější euroskeptici a zastánci czexitu podporovali proevropského eurofederalistu, který byl donedávna ještě i největším zastáncem rychlého přijetí eura. Údajní zásadoví pravičáci stáli na barikádě za sociálního demokrata a to ještě hodně levicového střihu. Proruští aktivisté si podali ruku s deklarovanými transatlantisty. Nejsilnější kritici „špinavých praktik“ minulého období – včetně opoziční smlouvy – se jasně postavili za hlavního protagonistu této nenáviděné politiky. Myslím, že ve výčtu těchto paradoxů netřeba pokračovat. Ideově vyprázdněná politika a politickým zemětřesením otřesená politická scéna prostě umožnila tuto nenormální, politicky perverzní situaci.

Jistě, Jiří Drahoš nebyl žádným pravicovým kandidátem. Neměl politickou zkušenost a jeho názory byly často nesrozumitelné a neznámé. Pro málokoho byl kandidátem srdce, ale pro mnohé byl kandidátem rozumu. Byl přijatelným kandidátem nikoliv sám o sobě, ale kvůli svému protikandidátu. Ukázalo se, že to nestačí. Jeho výsledek není špatný, ale vyhrál Miloš Zeman.

Jaké je tedy pro pravici poučení z těchto voleb?

Rekonstrukce konzervativní pravicové politiky musí jít dvěma směry. Potřebujeme jak renesanci tradiční politické strany, na čemž pracujeme v ODS, tak také v příštích prezidentských volbách postavit autentického kandidáta obnovené pravice. Zažili jsme doufám poslední prezidentské volby s nepolitickým kandidátem ve finále. A věřím, že i poslední volby, v nichž vytvoření nesourodé koalice emocí, osobních zájmů a politických paradoxů stačilo na vítězství.


Publikováno na webu Forum24.cz 3. února 2018.