Jen naivní hlupák si myslí, že komunisté nejsou nebezpeční. Přípomínkou jsou Beran i Zeman
Když se o někom řekne, že se „ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě“, zpravidla se tím myslí, že měl smůlu. Náhodou byl, kde neměl. Prezident Zeman se o víkendu vydal v nesprávný čas na nesprávné místo.
Ovšem dobrovolně, na základě svého rozhodnutí. „Smůlu“ má v tomto případě naše země.
Takový scénář politického dění, jaký se u nás odehrál v sobotu 21. dubna, by snad nikdo ani nedokázal vymyslet. Ve stejnou chvíli se ve svatovítské katedrále konala slavnostní bohoslužba spojená s návratem ostatků kardinála Berana do vlasti – a v Nymburce sjezd Komunistické strany Čech a Moravy.
Sjezd by za normálních okolností nebyl ničím pozoruhodný. Komunisté dosáhli nejhoršího volebního výsledku ve své historii. Vymírající strana, která je českou anomálií, by už nemusela nikoho zajímat. Jenomže na sjezdu komunistů vystoupil poprvé v naší demokratické historii prezident republiky. A KSČM je zvána prezidentem i premiérem, aby se podílela na vládě.
Josef Beran je velkou postavou našich národních dějin. Zdaleka nejen církevních. Člověk velkého vzdělání a rozhledu, osobnost mimořádného charizmatu a přirozené autority. Ale především statečný vlastenec, který se nebál postavit nacistické a komunistické totalitě. Nacisty byl vězněn v koncentračních táborech, komunisty po léta internován a posléze i vyhnán z domova. Jeho slova o svobodě pronesená na Druhém vatikánském koncilu měla široký světový ohlas. Komunisté se ho báli tak, že mu nedovolili návrat ani v průběhu Pražského jara. Byl pohřben mezi papeži v kryptě svatopetrské baziliky ve Vatikánu. Už tato neobvyklá pocta dokládá, že svým utrpením, statečností a velkorysostí dokázal český kardinál Beran oslovit doslova celý svět. Můžeme a musíme být na něj hrdí.
Jeho symbolický návrat do vlasti měl být oslavou svobody a demokracie. Místo toho se v souvislosti se stále méně skrývanou rehabilitací zločinného komunismu stal vykřičníkem.
Jen nepoučitelný hlupák nebo nesmírně naivní člověk si může myslet, že totalitní ideologie nejsou nebezpečné. Jsou, i když jsou zdánlivě slabé jako teď komunisté. Potenciální oheň v krabičce zápalek nic sám o sobě nezapálí. Sirky v rukou dítěte ale už nejednou způsobily neuhasitelný požár. Politicky naivní lidé nebo bezskrupulózní manipulátoři moci jsou při nakládání s totalitními ideologiemi vždy ještě mnohem nebezpečnější než malé děti se sirkami.
Život kardinála Berana je toho varující připomínkou. Ukazuje ale také neslučitelnost dvou hodnotových světů. Toho komunistického, který dokázal ovládat naši zemi po část 20. století, a toho spojeného s Josefem Beranem. Ten je naší skutečnou tradicí, vyjadřuje naši civilizaci a je zárukou lidské důstojnosti a svobody. Svět, ke kterému v posledních třech desetiletích patříme.
Nevěřte postmoderním chytrákům, kteří budou tvrdit, že se dá jedním okem sledovat oslava naší státnosti a svobody ve svatovítské katedrále a druhým okem komunistický sjezd. Že lze mezi tím v hlavě přepínat jako mezi programy v televizi. Nevěřte jim hlavně, že se to dá všechno spojit. Nedá, každý si musí vybrat.
Někdo byl v sobotu fyzicky či duchem v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha, jiný byl na sjezdu komunistické strany. Je to do značné míry osudová volba. Nevyostřuji to, ani nedramatizuji. Tak to prostě je, jen je nepohodlné si to přiznat. Je jedno, že to většina lidí neví, nebo nechce vědět, protože ani tak se této volbě dříve či později nevyhnou.
Prezident Zeman si vybral špatně. Bohužel záměrně. Neberu mu jeho víru, že svět má kráčet doleva, i když s tím nesouhlasím. Mám ale právo zpochybňovat jeho účast na sjezdu komunistické strany. Strany, která se otevřeně hlásí k zločinné ideologii. Jejíž představitelé hájí a oslavují únor 1948, jehož tragické 70. výročí si letos připomínáme. Miloš Zeman byl u komunistů navíc v mimořádně nesprávný čas.
Komunismus nikoho nevede v rámci demokratické soutěže doleva, ale vždy neomylně do pekla. Nevím, proč by prezident naší demokratické země tomu měl byť jen symbolicky napomáhat.
Zemanova špatná volba „místa“ nám ale varovně připomíná jednu podstatnou věc. Josef Beran se symbolicky nevrací do země, v níž je pokoj, mír a jistota svobody. Vrací se do země, která je hodnotově a ideologicky rozdělena a v níž se znovu vede zápas mezi svobodou a pokušením autoritářství, mezi hodnotami demokracie a bezskrupulózní mocí.
Zeman u komunistů a Beran v katedrále na Pražském hradě. To je symbolickým vyjádřením této skutečnosti. A každý z nás se musí rozhodnout, kam patří.
Publikováno na webu Forum24.cz dne 23. 4. 2018
Ovšem dobrovolně, na základě svého rozhodnutí. „Smůlu“ má v tomto případě naše země.
Takový scénář politického dění, jaký se u nás odehrál v sobotu 21. dubna, by snad nikdo ani nedokázal vymyslet. Ve stejnou chvíli se ve svatovítské katedrále konala slavnostní bohoslužba spojená s návratem ostatků kardinála Berana do vlasti – a v Nymburce sjezd Komunistické strany Čech a Moravy.
Sjezd by za normálních okolností nebyl ničím pozoruhodný. Komunisté dosáhli nejhoršího volebního výsledku ve své historii. Vymírající strana, která je českou anomálií, by už nemusela nikoho zajímat. Jenomže na sjezdu komunistů vystoupil poprvé v naší demokratické historii prezident republiky. A KSČM je zvána prezidentem i premiérem, aby se podílela na vládě.
Josef Beran je velkou postavou našich národních dějin. Zdaleka nejen církevních. Člověk velkého vzdělání a rozhledu, osobnost mimořádného charizmatu a přirozené autority. Ale především statečný vlastenec, který se nebál postavit nacistické a komunistické totalitě. Nacisty byl vězněn v koncentračních táborech, komunisty po léta internován a posléze i vyhnán z domova. Jeho slova o svobodě pronesená na Druhém vatikánském koncilu měla široký světový ohlas. Komunisté se ho báli tak, že mu nedovolili návrat ani v průběhu Pražského jara. Byl pohřben mezi papeži v kryptě svatopetrské baziliky ve Vatikánu. Už tato neobvyklá pocta dokládá, že svým utrpením, statečností a velkorysostí dokázal český kardinál Beran oslovit doslova celý svět. Můžeme a musíme být na něj hrdí.
Jeho symbolický návrat do vlasti měl být oslavou svobody a demokracie. Místo toho se v souvislosti se stále méně skrývanou rehabilitací zločinného komunismu stal vykřičníkem.
Jen nepoučitelný hlupák nebo nesmírně naivní člověk si může myslet, že totalitní ideologie nejsou nebezpečné. Jsou, i když jsou zdánlivě slabé jako teď komunisté. Potenciální oheň v krabičce zápalek nic sám o sobě nezapálí. Sirky v rukou dítěte ale už nejednou způsobily neuhasitelný požár. Politicky naivní lidé nebo bezskrupulózní manipulátoři moci jsou při nakládání s totalitními ideologiemi vždy ještě mnohem nebezpečnější než malé děti se sirkami.
Život kardinála Berana je toho varující připomínkou. Ukazuje ale také neslučitelnost dvou hodnotových světů. Toho komunistického, který dokázal ovládat naši zemi po část 20. století, a toho spojeného s Josefem Beranem. Ten je naší skutečnou tradicí, vyjadřuje naši civilizaci a je zárukou lidské důstojnosti a svobody. Svět, ke kterému v posledních třech desetiletích patříme.
Nevěřte postmoderním chytrákům, kteří budou tvrdit, že se dá jedním okem sledovat oslava naší státnosti a svobody ve svatovítské katedrále a druhým okem komunistický sjezd. Že lze mezi tím v hlavě přepínat jako mezi programy v televizi. Nevěřte jim hlavně, že se to dá všechno spojit. Nedá, každý si musí vybrat.
Někdo byl v sobotu fyzicky či duchem v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha, jiný byl na sjezdu komunistické strany. Je to do značné míry osudová volba. Nevyostřuji to, ani nedramatizuji. Tak to prostě je, jen je nepohodlné si to přiznat. Je jedno, že to většina lidí neví, nebo nechce vědět, protože ani tak se této volbě dříve či později nevyhnou.
Prezident Zeman si vybral špatně. Bohužel záměrně. Neberu mu jeho víru, že svět má kráčet doleva, i když s tím nesouhlasím. Mám ale právo zpochybňovat jeho účast na sjezdu komunistické strany. Strany, která se otevřeně hlásí k zločinné ideologii. Jejíž představitelé hájí a oslavují únor 1948, jehož tragické 70. výročí si letos připomínáme. Miloš Zeman byl u komunistů navíc v mimořádně nesprávný čas.
Komunismus nikoho nevede v rámci demokratické soutěže doleva, ale vždy neomylně do pekla. Nevím, proč by prezident naší demokratické země tomu měl byť jen symbolicky napomáhat.
Zemanova špatná volba „místa“ nám ale varovně připomíná jednu podstatnou věc. Josef Beran se symbolicky nevrací do země, v níž je pokoj, mír a jistota svobody. Vrací se do země, která je hodnotově a ideologicky rozdělena a v níž se znovu vede zápas mezi svobodou a pokušením autoritářství, mezi hodnotami demokracie a bezskrupulózní mocí.
Zeman u komunistů a Beran v katedrále na Pražském hradě. To je symbolickým vyjádřením této skutečnosti. A každý z nás se musí rozhodnout, kam patří.
Publikováno na webu Forum24.cz dne 23. 4. 2018