Přihodila se mi nepříjemná věc: okamžikem zvolení do Poslanecké sněmovny jsem se proměnil v darebáka. Ještě loni jsem byl respektovaný starosta malé obce a teď, přestože jsem nezměnil své postoje ani chování, je ze mě rázem nenažraný poslanec. Podobná náhlá a nevysvětlitelná „proměna“ postihla i spoustu dalších mých kolegů v parlamentu.

Pověst našeho zákonodárného sboru je totiž dlouhodobě tak špatná, že nálepka vyžírků se drží pevně i těch, kdo v boji o parlament uspěli právě s úmyslem z něj podobné manýry vymýtit. Takováhle stigmatizace je samozřejmě lidsky nepříjemná, ale kdo se dal na vojnu, musí bojovat… Horší je, že házení všech poslanců do jednoho pytle zároveň poškozuje úsilí těch, kdo se upřímně snaží o změnu k lepšímu. Staří matadoři, z nichž někteří si z poslancování opravdu udělali pohodlné živobytí, pak mohou namítat, že snahy nováčků stejně k ničemu nevedou, a potřebným změnám se o to zatvrzeleji bránit.

Do rukou jim hrají i příklady z nedávné doby. Poslanci si nedávno snížili platy a zdanili náhrady, takže jejich příjmy, které už osm let před tím stagnovaly, klesly o 14 až 19 procent. V novinách jsme se však většinou dočetli, že zatímco státním zaměstnancům se snižují platy o deset procent, poslancům jen o pět. A když média referovala o zdanění náhrad, pak většinou s komentářem, že to poslanci udělali omylem.

Podobně když jsme zrušili bezplatné cestování poslanců MHD, tedy výhodu, která byla oprávněně léta kritizována, napsalo se nakonec, že poslanci tramvají stejně nejezdí… Nedávno jsme zase jako poslanecký klub byli osloveni s dotazem, co naši poslanci platí z takzvaného expertného. Popravdě jsme odpověděli, že to nevíme a nemůžeme vědět, protože expertné platí přímo Poslanecká sněmovna, nikoliv klub, a druhý den jsme se dočetli, že noví poslanci přebírají špatné návyky z minulých dob.

Aby bylo jasno, vůbec nepopírám, že mezi poslanci jsou objektivně lidé, kteří svého mandátu všemožně zneužívají k vylepšení rodinného rozpočtu. Poslanci nejsou v tomto ohledu o nic lepší, než neposlanci, a jediným řešením je tedy zavedení transparentních mechanismů a přísných kontrol. To není snadné v parlamentu prosadit, zvlášť když zároveň musíme čelit podezření, že v této věci nic neděláme nebo dokonce nechceme dělat.

Na začátku jsem zmínil své bývalé starostování. Ještě před tím, než jsem se stal starostou, jsem byl učitelem. Z téhle praxe jsem si odnesl zkušenost, kterou má asi každý pedagog. Přísnost a důslednost jsou důležité, ale bez občasné pochvaly nikam nevedou. Je ode mě příliš troufalé žádat média a veřejnost, aby nás po právu káraly za naše prohřešky, ale také dokázaly ocenit, když se něco povede?