Po povodni je každý generálem, ba dokonce, často již v jejím průběhu. V příštích dnech lze tak očekávat další (bohužel obvykle právě a jen povodněmi vyvolávané) diskuse o tom, kdo za co může, co se udělalo špatně a mnozí se naopak budou chlubit, jak vše udělali dobře. Téměř jistě lze ale očekávat, že většinou nepůjde o komplexní pohled.

Ve stejný den, kdy začalo mít hlavní město naší země (a s ním i celá řada lokalit na území Čech) skutečně velké problémy s letošní velkou vodou, prohlásil exprezident Václav Klaus v televizním pořadu, že v naší zemi chybí lidé a politici s nějakou vizí. To přesně platí nejen pro politiku, ale také pro omezování rizik povodní. A to přesto, že existují protipovodňové koncepce, na prevenci povodní se vydávají ročně miliardy korun a zpřísňují se podmínky pro zemědělské hospodaření v krajině.

Základní problém je ovšem v tom, že vize protipovodňové prevence je úkol celospolečenský, nadresortní, čili to není jen věcí ministerstev životního prostředí a zemědělství, které mají takzvané dělené kompetence v oblasti vod. S protipovodňovou prevencí souvisí daleko více témat – průmyslová výstavba, architektonika, reálný, a tedy na základě vyjádření skutečných odborníků odhad rizik, logistika, komunikace a vlastně skoro všechno.

Již před lety jsem kladl řečnickou otázku, kolik povodní ještě bude muset přijít, abychom se dokázali dobře připravit na ty příští. Moc jsme se ovšem této oblasti neposunuli, naopak v řadě kroků jsme riziko ještě zvýšili. Tak například zemědělské hospodaření. V roce posledních velkých povodní se nejrizikovější „povodňová“ plodina – kukuřice, pěstovala v ČR na zhruba 70 500 hektarech, loni to bylo na 109 500 hektarech. Plocha této plodiny pěstované u nás se tak zvýšila o více než polovinu.

Jen zemědělce ovšem ze zvyšování rizik povodní vinit nelze, byť se to snaží mnozí takto zjednodušeně interpretovat. Možná ještě daleko větším problémem je stále pokračující výstavba logistických center, obytných domů, příměstských sídel a podobně. A opět – problém není jen ve výstavbě samotné, ale v tom, jak je tato výstavba pojata, totiž postupným zabetonováním krajiny. Jen málokde se při využití půdy myslí na mechanismy umožňující vsakování vody do země, snížení odtoku do kanalizací a podobně.

Také vlastní realizace protipovodňových opatření, zejména v případě drobných vodních toků, je velmi často pojata tak, že se problém s možnou velkou vodou spíše zvýší. Prohloubením koryt toků a osazením břehů kameny se totiž tok vody urychlí, místo aby se zpomalil. Výsledkem je, že obce, které měly v minulosti to štěstí, že si sáhly na dotace v rámci protipovodňových programů, „pošlou“ problém s velkou vodou jenom o kus dál, níže po proudu. Asi jako když někdejší lidovecký lídr Jiří Čunek odstěhoval nepřizpůsobivé občany kamsi za humna, kde na ně není tolik vidět.

Povodním samozřejmě nelze zabránit, ostatně se s nimi právě v současné době potýká celá řada zemí, kde lze předpokládat poněkud racionálnější přístup k prevenci než u nás. Příčiny a důsledky povodní však lze určitě snížit více, než je tomu dosud. To ale také mimo jiné předpokládá poučit se z někdejších chyba přístupů a promítnout nové zkušenosti do dalších protipovodňových kroků.

Současná povodeň přitom ukázala na dosud zcela podceňovaný problém, totiž riziko drobných vodních toků v Praze, zejména potoků Botiče a Rokytky. Speciálně Botič, protékající značnou částí značně obydlených pražských čtvrtí, nemá fakticky žádnou protipovodňovou ochranu. Kdosi moudrý totiž kdysi vydedukoval, že k regulaci Botiče stačí Hostivařská přehrada. Kdo tuto plochu zná, ví, že jde zejména o rekreační, velmi mělkou přehradu, jejíž velkou část lze přejít, aniž by dotyčný uměl plavat. V této souvislosti je vhodné podotknout, že Hostivařská přehrada byla před třemi roky vypuštěna, vyčištěna, a …nic víc. Po nějaké prevenci povodní ani stopy. Třeba nebyly peníze. Daleko spíše však bylo zásadně podceněno riziko, k jehož snížení byla rekonstrukce Hostivařské přehrady ideální příležitostí. Jasné po současných povodních je ovšem jedno: Buď bude Hostivařská přehrada hrát roli regulátora Botiče, nebo musí být protipovodňovými zásahy regulován samotný Botič. Obdobný případ je i Rokytka – ta je vlastně v Praze regulována jen Kyjským rybníkem, což je ale prakticky stejný případ jako Hostivařská přehrada. Oba pražské příklady mají nicméně ještě jiný, poněkud systémovější rozměr – totiž, zdali by nebylo třeba v naší zemi sem tam postavit nějakou funkční přehradu. Jejich výstavbu vytrvale odmítají zejména ochránci přírody, což lze sice pochopit, ale vysvětlujte to lidem na březích takové Berounky, která působí problémy při každém větším dešti…..