Hořká chuť českého cukru
Je to skoro symbolické – týden před Velikonocemi, které jsou v našich zemích spojeny s koledováním si o něco, si ČR vykoledovala 700 milionů pokuty v několikaletém sporu s nadnárodní cukrovarnickou společností Eastern Sugar. Tedy se stejnou společností, které letos uzavírá v ČR své tři cukrovary, což vede k tomu, že naše země, druhdy přední světový exportér cukru, bude muset cukr pro svou vlastní potřebu dovážet. Takhle paradoxně funguje regulovaná společná zemědělská politika EU v praxi. Jenže – takhle také v praxi dopadají kroky našich zákonodárců a představitelů výkonné moci horizontem mezinárodních kritérií a byznysu. Přestože bude většinou lidí považován Eastern Sugar za nepřítele naší země a zemědělců zvlášť, je třeba korektně konstatovat, že za současné penále a problémy s cukrem vůbec si může Česká republika sama. Eastern Sugar prostě jen využil možností, které mu naši vlastní politici připravili.
Vše začalo již podmínkami smluv s nadnárodními cukrovarnickými společnostmi, které na přelomu tisíciletí vstupovaly na náš trh. V těchto smlouvách totiž byly takzvané cukerné kvóty (povolené množství cukru, které může ten který cukrovar vyrábět) delegované přímo na příslušné podniky (třeba v držení Eastern Sugar), takže smlouvy založily možnost cukrovarů vrátit přidělené kvóty do Bruselu. To se také nakonec stalo – kdyby byly ale smlouvy uzavřené jinak nebo byly cukerné kvóty přidělené pěstitelům – zemědělcům, nikdo by do Bruselu nic vracet nemohl.
Další problém byl v přidělování kvót na cukrovary, což právě Eastern Sugar napadl. Množství přidělované výroby cukru jednotlivým výrobcům se v ČR několikrát měnilo, vždy se proti tomu ozvaly cukrovary, které nedostaly tolik, kolik chtěly a několikrát skončily stížnosti u Ústavního soudu ČR. Ten ovšem nedokázal jednoznačně konkrétní rozdělení výroby cukru podpořit nebo odmítnout, čímž dal mimo jiné i argumentaci Eastern Sugar pro deklarované poškození. Je také otázkou, nakolik bylo strategické dotlačit Eastern Sugar k tomu, aby z dvoumiliardové částky za kompenzace za ukončení výroby cukru poskytl zhruba 30 procent peněz v ČR postiženým zemědělcům – svým bývalým dodavatelům. Legislativa EU totiž stanoví, že cukrovar má povinnost pěstitelům poskytnout jen deset procent ze „své“ kompenzace, společnost nabídla původně 12,5 procenta, nakonec se dojednalo více než 29 procent. Laik by řekl, že to, co musel Eastern Sugar zanechat v ČR nad rámec legislativy EU, si vybral prostřednictvím arbitráže jiným způsobem. Rozdíl mezi oběma případy (částka zhruba odpovídá) je jediný – zatímco nadstandardní kompenzace z Eastern Sugar skončí u necelých dvou stovek zemědělců (kteří navíc pobírají ještě „zemědělské kompenzace“ za útlum produkce cukru), peníze za prohranou arbitráž zaplatí všichni daňoví poplatníci.
Celá cukerná kauza má kromě zmiňovaných strategických minel ještě celou řadu dalších souvislostí, které na jedničku ze strategie zrovna nevydají. Například skutečnost, že legislativa EU umožňuje buď plnou kompenzaci pro cukrovary, které zcela zlikvidují výrobní technologie nebo částečnou kompenzaci, která umožňuje v podnicích druhdy vyrábějících cukr produkovat alespoň z technické cukrové řepy biolíh. České řešení spočívá v plné kompenzaci, takže o biolihu v původních třech cukrovarech si tamní zemědělci mohou nechat jen zdát. V uzavřených provozech se má údajně začít vyrábět bioplyn – což pěstitelům cukrovky moc nepomůže a navíc je otázka, zdali bude pro bioplynové stanice vzniklé uvnitř čtyřech holých stěn v okolí dostatek „potravy“ – tedy zemědělské suroviny, z níž by se měl bioplyn vyrábět.
Vše začalo již podmínkami smluv s nadnárodními cukrovarnickými společnostmi, které na přelomu tisíciletí vstupovaly na náš trh. V těchto smlouvách totiž byly takzvané cukerné kvóty (povolené množství cukru, které může ten který cukrovar vyrábět) delegované přímo na příslušné podniky (třeba v držení Eastern Sugar), takže smlouvy založily možnost cukrovarů vrátit přidělené kvóty do Bruselu. To se také nakonec stalo – kdyby byly ale smlouvy uzavřené jinak nebo byly cukerné kvóty přidělené pěstitelům – zemědělcům, nikdo by do Bruselu nic vracet nemohl.
Další problém byl v přidělování kvót na cukrovary, což právě Eastern Sugar napadl. Množství přidělované výroby cukru jednotlivým výrobcům se v ČR několikrát měnilo, vždy se proti tomu ozvaly cukrovary, které nedostaly tolik, kolik chtěly a několikrát skončily stížnosti u Ústavního soudu ČR. Ten ovšem nedokázal jednoznačně konkrétní rozdělení výroby cukru podpořit nebo odmítnout, čímž dal mimo jiné i argumentaci Eastern Sugar pro deklarované poškození. Je také otázkou, nakolik bylo strategické dotlačit Eastern Sugar k tomu, aby z dvoumiliardové částky za kompenzace za ukončení výroby cukru poskytl zhruba 30 procent peněz v ČR postiženým zemědělcům – svým bývalým dodavatelům. Legislativa EU totiž stanoví, že cukrovar má povinnost pěstitelům poskytnout jen deset procent ze „své“ kompenzace, společnost nabídla původně 12,5 procenta, nakonec se dojednalo více než 29 procent. Laik by řekl, že to, co musel Eastern Sugar zanechat v ČR nad rámec legislativy EU, si vybral prostřednictvím arbitráže jiným způsobem. Rozdíl mezi oběma případy (částka zhruba odpovídá) je jediný – zatímco nadstandardní kompenzace z Eastern Sugar skončí u necelých dvou stovek zemědělců (kteří navíc pobírají ještě „zemědělské kompenzace“ za útlum produkce cukru), peníze za prohranou arbitráž zaplatí všichni daňoví poplatníci.
Celá cukerná kauza má kromě zmiňovaných strategických minel ještě celou řadu dalších souvislostí, které na jedničku ze strategie zrovna nevydají. Například skutečnost, že legislativa EU umožňuje buď plnou kompenzaci pro cukrovary, které zcela zlikvidují výrobní technologie nebo částečnou kompenzaci, která umožňuje v podnicích druhdy vyrábějících cukr produkovat alespoň z technické cukrové řepy biolíh. České řešení spočívá v plné kompenzaci, takže o biolihu v původních třech cukrovarech si tamní zemědělci mohou nechat jen zdát. V uzavřených provozech se má údajně začít vyrábět bioplyn – což pěstitelům cukrovky moc nepomůže a navíc je otázka, zdali bude pro bioplynové stanice vzniklé uvnitř čtyřech holých stěn v okolí dostatek „potravy“ – tedy zemědělské suroviny, z níž by se měl bioplyn vyrábět.