Návrat části koryta říčky Loděnice v úseku nad obcí Nenačovice na Berounsku do přirozeně meandrující podoby, který minulý týden představili veřejnosti společně státní podnik Povodí Vltavy a ministerstvo životního prostředí, by byl sám o sobě dobrým počinem. Už proto, že projektů tohoto typu se ani při potřebě zlepšit stav naší krajiny a přírody a snížit rizika povodní nebo sucha příliš v naší zemi nedělá. Vrátit tok do meandrujícího koryta je totiž o poznání složitější, než koryta toků prohloubit, břehy zpevnit kameny a poslat vodu rychlejším tempem sousedním obcím a regionům ležícím dál po proudu, ať se pro změnu zase starají ony.
V tomto případě ale došlo k prodloužení koryta říčky na úseku necelém dva kilometry dlouhém o plných 400 metrů, což je poměrně husarský kousek. Tok se tím samozřejmě výrazně zpomalil a zmiňovaná obec Nenačovice, která je pravidelně, téměř každoročně, zaplavována vodou z přívalových dešťů, bude oproti dosavadnímu stavu nepochybně lépe proti povodním ochráněna. (Staro)nově meandrující tok navíc vytváří základy pro budoucí tůňky, brody a obecně plochy, v nichž by se měli usadit ptáci, obojživelníci a další organismy vázané svou existencí na vodu.
Největším přínosem uvedeného projektu je ale i přes všechny zmiňovaná pozitiva skutečnost, že se na něm v praxi prolnuly aktivity dvou resortů, které spolu přes všechny proklamace o spolupráci reálně většinou válčí, přičemž „bojovou linií“ je střet mezi snahou co nejméně omezit podnikání v krajině ve prospěch průmyslového zemědělství na straně jedné a na straně druhé omezit toto podnikání nadstandardními regulacemi všeho druhu ve prospěch různé „havěti“ na úkor člověka.
V tomto případě ale splňuje revitalizace jak roli protipovodňové ochrany obce, tak přírodě blízké opatření, která má předpoklad zvýšit druhovou pestrost organismů na příslušné lokalitě. Kromě toho využije vodu z říčky ke znovuobnovení činnosti nenačovický mlýn, který byl do současné doby, paradoxně v pravidelně zaplavované obci, bez vody. Na projektu se také společně podílely oba resorty i finančně – i když podstatněji ministerstvo životního prostředí prostřednictvím dotací z Operačního programu životního prostředí (OPŽP), část peněz ale dodalo i Povodí Vltavy. Lze tak konstatovat, že „tudy vede cesta“ – nejen pro vodu, ale především pro politiky.
Nejen (ale zejména) spolupráci ministerstev zemědělství a životního prostředí naše krajina trpící stále vyšší neschopností zadržovat vodu potřebuje. Potřebuje jí i společnost k tomu, aby se nemalé finanční prostředky vydávané na prevenci rizik povodní nebo sucha neminuly účinkem. K tomu jsou však důležité takové instituce, které jsou schopné vzájemného dialogu a přijímání smysluplných řešení. Jednu z důležitých komunikačních rolí by přitom mohl hrát Svaz vodního hospodářství ČR (SVH ČR), který je ve veřejnosti znám především vyhlašováním soutěže „Vodohospodářská stavba roku“, zároveň se ale také podílí na podobě pravidel pro čerpání podpor v rámci OPŽP tak, aby projekty z něj vycházející plnily multifunkční kritéria. Je pozitivní, že se to alespoň částečně daří, a především, že existuje ochota naslouchat a využít připomínek i na druhé straně – MŽP.
Ministerstvo přitom deklaruje, že projekty typu revitalizace Loděnice hodlá cíleně podporovat i nadále, a nabízí zájemcům dokonce stoprocentní financování. MŽP se také snaží hledat způsoby, jak urychlit potřebná opatření za situace, kdy váznou jednání s vlastníky pozemků, na nichž by měla být opatření k prevenci sucha či povodní uskutečněna, a na rozdíl od procesu vyvlastňování ve veřejném zájmu, který preferují průmyslově zaměřené resorty, uvažuje o nájmu příslušných pozemků, na nichž by skutečně veřejně prospěšné stavby vznikaly.
Samozřejmě, přílišný optimismus není zcela na místě. Na obou stranách barikády je připraveno ještě mnoho munice na podporu ortodoxně ochranářských, či ortodoxně průmyslových priorit zasahující do tváře naší krajiny. Právě proto je ale vhodné ukazovat na konkrétních příkladech, že „když se chce, tak to jde“, jako se tomu stalo v Nenačovicích.