Všudypřítomné igelitové pytlíky na cokoli vyskytující se kdekoli, stejně tak jako časté záběry na moře a oceány, v nichž značná část výrobků z plastů končí, dávají tušit, že kontaminace životního prostředí takovými produkty je značná. Plasty jsou všude kolem nás.
Kardinální otázkou tak je, kolik je už plastů v nás, a jakými cestami se do našich organismů dostávají, například v podobě takzvaných „mikroplastů“ ve vodě. Na toto téma vyšlo v našich médiích v poslední době několik článků, tématu se ve svém vysílání věnovalo i vysílání České televize, a laická veřejnost, nebo alespoň část z ní, může mít z těchto údajů dojem, že by snad ani neměla pít vodu z kohoutku. Na místě je tak proto poněkud doplnit katastrofické vize, kterým je veřejnost vystavena, zvláště za situace, kdy se ani ministerstvo zemědělství, ani ministerstvo životního prostředí, a ani ministerstvo zdravotnictví, které má parametry kvality pitné vody ve své gesci, dosud nevyjádřily.
Hned na začátku je třeba říci, že mikroplasty ve vodě určitě současným a zejména budoucím problémem jsou a budou. K tomu je ale nutné okamžitě dodat, že zrovna pitná voda, alespoň v podmínkách naší země, představuje ze všech verzí vody nejnižší, fakticky v praxi žádné riziko. O rizicích mikroplastů informovala americká aktivistická novinářská společnost Orb Media, a to na základě pozorování „kuliček mikroplastů“ pod mikroskopem. Což zas tak úplně skutečné mikroplasty nejsou, a především, tak velké objekty, které jsou pod mikroskopem viditelné, by samozřejmě neprošly žádnou filtrací v úpravnách nebo čistírnách odpadních vod (ČOV). To je velmi důležité, protože to fakticky znamená, že se v tomto smyslu netýká kontaminace mikroplasty pitné vody, alespoň v zemích, kde se filtrace a ČOV používají - tedy i u nás. V interpretaci novinářského článku Orb Media se přitom hovoří o „analýzách mikroplastů“, což je ovšem v praxi věc zcela nemožná, protože fakticky nelze analyzovat celou rozsáhlou skupinu látek, ale jen jednotlivé složky. Článek také nepopisuje, jakými technologiemi, jakou metodou a v jakých vodách byly vzorky „analyzovány“, což poskytuje možnost k tomu, aby bylo možné za „pravdu“ vydávat jakékoli tvrzení, o nichž jsou šiřitelé přesvědčeni, že u veřejnosti „zaberou“.
Kontaminace vod, a především vody pitné, přitom zajímá samozřejmě každého, aby však měl takový údaj vypovídací hodnotu, je také třeba vědět, o jak vysoké koncentrace jde. Minimálně v pitné vodě ale (v mořích a částečně povrchových vodách je ale situace jiná a podstatně horší) nejsou zcela evidentně mikroplasty v takovém množství, aby stávající laboratorní metody signalizovaly nějaký fatální problém. Například proto, že vodovodní a kanalizační potrubí, které se v současné době používá a je z plastů, (v minulosti se navíc plasty vůbec nepoužívaly), je vyrobeno ze speciálně tvrzených plastů, které se ve vodě nerozpouštějí, na rozdíl například od igelitových pytlíků, které jsou z měkčích a do okolního prostředí, třeba do potravin, pronikat skutečně po nějaké době mohou. Možnou přítomnost mikroplastů ve vodě by navíc signalizovala vyšší mikrobiální kontaminace pitné vody. Pro mnohé mikroorganismy jsou totiž mikroplasty živinou, takže by se přítomnost plastů poznala při mikrobiologických rozborech. Tyto rozbory jsou standardní a pravidelnou součástí laboratorních rozborů a nic takového nesignalizují. Současné technologie jsou navíc oproti minulosti na velmi vysoké úrovni a jejich rozlišovací schopnost za několik posledních let významně vzrostla. To umožňuje sledovat mnohem širší okruh látek v řádově nižších koncentracích, než dříve, takže řada „nových“ látek byla ve vodě i dříve, jen jsme je neuměli odhalit. Kdo chce, může si výsledky laboratorních rozborů vyhledat třeba v takzvané „Modré zprávě“ (Zpráva o stavu vodního hospodářství), kterou každoročně aktualizuje a vydává ministerstvo zemědělství.
Suma sumárum - pitné vody netřeba se bát. Globální plastové kontaminace planety ale určitě ano, takže by vůbec nebylo od věci se tomuto problému věnovat a například stanovit metodiku detekce těchto látek tak, aby bylo možno porovnávat porovnatelné. Nejde totiž „jen“ o lidi, ale také o organismy, které ve vodě žijí. A nejde „jen“ o plasty, ale také o antibiotika, hormony, pesticidy a další chemické a farmaceutické tikající bomby v životním prostředí, kde žijeme. Když už jsme před těmi volbami, mohlo by to být pro některé z uchazečů o řízení státu docela téma. Ale zatím není.