Hledání viníka hrozící plošné kůrovcové kalamity v našich lesích, které se stalo tento týden dominantním zemědělsko-lesnicko-environmentálním mediálním a politickým tématem, je typickým příkladem „řešení“ problému, který jednoznačné a jednoduché řešení nemá. A nelze jej tak odůvodňovat ani odpovědností jednoho člověka, ba ani jednoho podnikatelského subjektu (kterým mají být Lesy České republiky - Lesy ČR) a dokonce ani jednoho vedení odpovědného resortu, tedy Ministerstva zemědělství.

Situace do současného stavu dozrávala dlouho, a jako obvykle musíme její kořeny hledat již v poměrně hluboké historii, v cíleném zalesňování naší země smrkovými monokulturami ještě před vznikem Československé republiky. Dalším kamínkem do mozaiky bylo pak - opět cílené - odvodňování krajiny a na řadě míst brutální narušení životního prostředí průmyslovými stavbami za předlistopadového režimu. Teprve na pomyslném třetím místě je pojetí lesnického hospodaření v polistopadovém období v kombinaci s měnícím se počasím, na které - a to je třeba zdůraznit - nereagovalo dostatečně operativně žádné vedení Ministerstva zemědělství od Bohumila Kubáta a Josefa Luxe až po Jiřího Milka. Odvolání Daniela Szóráda je tak ryze pokrytecký krok současného ministra, stejně tak je ale pokrytecká obhajoba předchozího ministra Mariana Jurečky, že se o řešení snažil, ale mnoho toho neprosadil. Zůstaneme-li u Jurečky, pak to byl jako první v polistopadové historii právě on, který se zasadil o převedení postupně nakumulovaného zisku Lesů ČR do státního rozpočtu, aby tak získal nástroj pro posílení rozpočtu Ministerstva zemědělství a „lesnické peníze“ utratil v zemědělství.

Lesnictví je ostatně už dlouho v rámci rozpočtu resortu chudou Popelkou, ačkoli lesy zaujímají třetinu území ČR a státní podnik Lesy ČR, jehož je ministerstvo zakladatelem a fakticky „šéfem“, obhospodařují zhruba polovinu všech lesních porostů v zemi. Přesto jdou z rozpočtu ministerstva do lesů řádově jednotky procent v porovnání se zemědělstvím. Což je také jednou z příčin, proč lidé starající se o lesy nejsou dobře zaplaceni, a tomu také odpovídá úroveň odpovědnosti i odborného vzdělání. Sporná je také struktura našich lesů, nejen v druhové skladně porostů, ale v hospodářském pojetí, které vyhovuje velkým těžařským firmám a velkým zpracovatelům. Za těchto okolností se vytrácí z hospodaření zdravý selský rozum a znalost místního prostředí ve prospěch byznysu, na úkor přírody a zdraví stromů. To ovšem nezmění žádný krizový manažer, ani deset krizových manažerů. Změnit je třeba celý systém, za účasti tisíců skutečně odpovědných lesníků a také, mimo jiné, za podpory obnovení existence menších lokálních pil, z nichž mnohé díky nastavenému systému zkrachovaly. Stručně řečeno - změnit je třeba téměř vše, a to nepůjde lehce ani rychle.

I když nějaké pozitivní změny, například v parametrech opětovného zalesňování vytěžených území, mohou přinést plánované změny v legislativě, nelze příliš spoléhat ani na ně. Zvláště v přeregulovaném prostředí, kterým naše lesnictví, stejně jako zemědělství, oplývá, a zvláště na základě zkušenosti, že nová spasitelská řešení v podání našich politiků obvykle znamenají ještě větší regulaci. Procesy v přírodě ale lidskými zákony regulovat nelze, jediným smysluplným principem je operativně se přizpůsobovat změnám, které v přírodě probíhají a posilovat ve společnosti a u těch, kteří v interakci s přírodou pracují, povědomí o porozumění těmto procesům. Zní to určitě hodně obecně a téměř filosoficky, ale bez zmíněného selského rozumu ve vztahu k lesnímu hospodaření to nepůjde. Měnit myšlení lidí je ovšem samozřejmě složitější, ne-li nemožné, než měnit zákony a vyhlášky. To vyhovuje především úředníkům, vytváří prostor pro navyšování jejich počtu a k vyššímu vlivu státu, což je ale přesně to, co naše lesy nepotřebují. Ty totiž potřebují spíše vyšší počet těch, kteří nepracují s lejstry, ale s živým organismem, kterým les je. A zdaleka najde jen o stromy.