„Tunelování“ lesů: Jak si naběhnout na vidle
Že jsou teze části České asociace podnikatelů v lesním hospodářství (ČAPLH) o tunelování státního podniku Lesy České republiky (LČR) přehnané a částky oscilující mezi čtvrt miliardou až třemi miliardami ztrát LČR jen nedoložitelnými sumami, je prakticky evidentní. Že jsou ale současné podoby smluv LČR se smluvními partnery nevyhovující a díky tomu mohou eskalovat mezi podnikateli a státem nenadálé i nadálé konflikty, je ovšem evidentní také.
Bohužel, LČR poněkud propásly možnost, jak alespoň částečně tento stav napravit. A to hned dvakrát. Nejprve, když podnik nedokázal vypovědět smlouvy podnikům, které uzavřené smlouvy nedodržovaly, a podruhé, když nedokázaly tuto skutečnost věrohodně ostatním podnikatelům sdělit. Suma sumárum lze říci, že si LČR touto pasivitou naběhly na vidle ČAPLH, která to ale na druhou stranu s razancí protestů přehnala.
Jaké by ale bylo ideální řešení? Nu, ideálu dnes v LČR nelze v krátkodobém horizontu dosáhnout. Oním ideálem jsou totiž takové smlouvy na zakázky pro LČR, které především dokáží flexibilně reagovat na situaci na trhu s dřevem, včetně následků větrných kalamit, a také ze státních zakázek vyloučí „firmy z paneláku“, tedy takové podniky, které nedisponují ani příslušným lesnickým know-how, ani potřebnou technikou. Paradoxní je, že LČR hovoří o tom, že v nových smlouvách již takové podmínky budou a podnikatelé takové smlouvy žádají. Čili shoda. Jenže v platnosti jsou smlouvy úplně jiné. Cílovým stavem je tak změnit současné nevyhovující smluvní vztahy na kvalitativně lepší, a to na všech smluvních územních jednotkách LČR.
Na části z nich to přitom už LČR mohly udělat – kdyby právě vypověděly smlouvy těm firmám, které je neplní. Nic na tom nemění skutečnost, že ono neplnění má svou logiku – při současných nízkých cenách dřeva a poklesu jeho odbytu se totiž těžit nevyplatí. Kdo může, proto netěží a všelijak to oddaluje – jenže právě tím nenaplňuje smluvní vztahy. Důležité je přitom vědět, že největší ztráty z těžeb by měly firmy, které nabídly ve střednědobých tendrech Lesům nejvyšší ceny a vědomě tak přecenily podnikatelské riziko. A díky tomu vyhrály výběrová řízení. Korektní by tedy bylo, aby za špatný odhad situace pykaly odstoupením ČR od smluv.
A v tom je jádro pudla. Kdyby tak LČR učinily, mohly by na takových územích vypsat výběrová řízení nová, s kvalitativně lepšími smluvními podmínkami pro obě strany. Tím by byl vyslán do podnikatelské veřejnosti signál, že je reálný zájem současný nevyhovující stav řešit a kritikům by došla voda v jejich mlýnech.
Následně by bylo možné podle nějakého klíče postupně nahrazovat smlouvy současné za kvalitnější, samozřejmě ve shodě se zákonem o veřejných zakázkách. Ve shodě s ním ostatně Lesy jednaly už při střednědobých tendrech a výběrových řízeních na kalamitní těžby po vichřici Emma. V tom problém není, ten je spíš v zatímní absenci dlouhodobé strategie. Škoda pro všechny.
Bohužel, LČR poněkud propásly možnost, jak alespoň částečně tento stav napravit. A to hned dvakrát. Nejprve, když podnik nedokázal vypovědět smlouvy podnikům, které uzavřené smlouvy nedodržovaly, a podruhé, když nedokázaly tuto skutečnost věrohodně ostatním podnikatelům sdělit. Suma sumárum lze říci, že si LČR touto pasivitou naběhly na vidle ČAPLH, která to ale na druhou stranu s razancí protestů přehnala.
Jaké by ale bylo ideální řešení? Nu, ideálu dnes v LČR nelze v krátkodobém horizontu dosáhnout. Oním ideálem jsou totiž takové smlouvy na zakázky pro LČR, které především dokáží flexibilně reagovat na situaci na trhu s dřevem, včetně následků větrných kalamit, a také ze státních zakázek vyloučí „firmy z paneláku“, tedy takové podniky, které nedisponují ani příslušným lesnickým know-how, ani potřebnou technikou. Paradoxní je, že LČR hovoří o tom, že v nových smlouvách již takové podmínky budou a podnikatelé takové smlouvy žádají. Čili shoda. Jenže v platnosti jsou smlouvy úplně jiné. Cílovým stavem je tak změnit současné nevyhovující smluvní vztahy na kvalitativně lepší, a to na všech smluvních územních jednotkách LČR.
Na části z nich to přitom už LČR mohly udělat – kdyby právě vypověděly smlouvy těm firmám, které je neplní. Nic na tom nemění skutečnost, že ono neplnění má svou logiku – při současných nízkých cenách dřeva a poklesu jeho odbytu se totiž těžit nevyplatí. Kdo může, proto netěží a všelijak to oddaluje – jenže právě tím nenaplňuje smluvní vztahy. Důležité je přitom vědět, že největší ztráty z těžeb by měly firmy, které nabídly ve střednědobých tendrech Lesům nejvyšší ceny a vědomě tak přecenily podnikatelské riziko. A díky tomu vyhrály výběrová řízení. Korektní by tedy bylo, aby za špatný odhad situace pykaly odstoupením ČR od smluv.
A v tom je jádro pudla. Kdyby tak LČR učinily, mohly by na takových územích vypsat výběrová řízení nová, s kvalitativně lepšími smluvními podmínkami pro obě strany. Tím by byl vyslán do podnikatelské veřejnosti signál, že je reálný zájem současný nevyhovující stav řešit a kritikům by došla voda v jejich mlýnech.
Následně by bylo možné podle nějakého klíče postupně nahrazovat smlouvy současné za kvalitnější, samozřejmě ve shodě se zákonem o veřejných zakázkách. Ve shodě s ním ostatně Lesy jednaly už při střednědobých tendrech a výběrových řízeních na kalamitní těžby po vichřici Emma. V tom problém není, ten je spíš v zatímní absenci dlouhodobé strategie. Škoda pro všechny.