Cui bono stávka – zákaz – stávka?
Včera odpoledne už mohlo být po stávce. Není. Místo toho se z ní stalo mega téma. Ministr financí dohodl se soudem pondělní zákaz a přispěl tak k další eskalaci napětí. Cui bono?
Parlamentní levice, náležitě posílena průzkumy veřejného mínění a rozjitřenou náladou ve společnosti, se cítí na koni. Svůj part faktického šéfa vlády si odehrává suverén, s arogantní intonací hlasu, Kalousek. Jasně ukazuje ODS, že jeho karty jsou ty vyšší. A svou porcičku oleje si přilil do ohně i „pen“ prezident.
Nejsme Francie, a tak vlastně nemáme praktické zkušenosti s okázalou demonstrací síly odborů. Nemají ji ani odbory samotné. Nemají ji ani média. Jako obvykle to tady vyznívá jako další česká bramboračka. Všichni si trochu honí trika a země se zase uměle polarizuje na ideologické bázi. Nejsem levičák, nejsem odborář, a nikdy jsem nebyl, přesto jsem vůči dnešní vládě velmi kritický.
Za rok své existence toho příliš nepředvedla. Nejvíce energie věnuje sama sobě. Nezískala přízeň široké občanské veřejnosti, odborně zaměřených komunit, zaměstnavatelů, zaměstnanců, důchodců a vlastně nikoho. Oslabuje svou legitimitu na kritický bod. Návrhy tzv. reforem nezní přesvědčivě a protikorupční étos už dávno odvál čas nebo vlastně nečas.
V sousedním Německu či Rakousku se do zásadních strukturálních reforem důchodového, zdravotního, ale i školského systému pustili na bázi širokého politického a společenského konsensu. U norem, které mají výrazný přesah přes jedno funkční období, to ani jinak nejde, pokud mají mít dlouhodobější trvanlivost.
U nás ne. Iluze úžasné 118 ti členné většiny mnohým zatemnila mozek. Výsledkem je katastrofální komunikace vlády (uvnitř i vně) a z toho pramenící hluboká krize vládnutí, která u nás v polistopadovém období nemá obdoby. Je těžké si přiznat, že minulé vlády zaměňovaly penzijní účet s neexistujícím rezervním důchodovým fondem.
Je těžké si přiznat, že se peníze ztrácejí z firem, v nichž má stát majoritní podíl. Je těžké si přiznat, že tzv. super hrubá mzda na bázi jakoby rovné daně výrazně snížila odvody daní, ale i zdravotního a sociálního pojištění. Je těžké si přiznat, že naše legislativa umožnila nebývalý nárůst korupce, a tak dále. A teď byste chtěli klid na práci? Místo 100 dnů hájení jste měli rok! A výsledek? Stačí se podívat.
Byla to vláda, která posadila odbory a parlamentní levici na koně. Že by záměrně, aby se opět k vládě přidali voliči nejmenšího zla? Připadá vám to zvrácené? Možná, ale copak je naše politika normální a standardní? Nehrajeme tak trochu všichni kompars něčí hry? Co když jde hlavně o strach z nesestavení státního rozpočtu na příští rok? Možná jde i o selektivní vyšetřování či nevyšetřování různých kauz, kdo ví? Kdo nejde s námi, jde proti nám? Stará válečnická lest říká – když máš málo spojenců, tak si vyrob silného nepřítele a on už se někdo přidá. Cui bono?
Parlamentní levice, náležitě posílena průzkumy veřejného mínění a rozjitřenou náladou ve společnosti, se cítí na koni. Svůj part faktického šéfa vlády si odehrává suverén, s arogantní intonací hlasu, Kalousek. Jasně ukazuje ODS, že jeho karty jsou ty vyšší. A svou porcičku oleje si přilil do ohně i „pen“ prezident.
Nejsme Francie, a tak vlastně nemáme praktické zkušenosti s okázalou demonstrací síly odborů. Nemají ji ani odbory samotné. Nemají ji ani média. Jako obvykle to tady vyznívá jako další česká bramboračka. Všichni si trochu honí trika a země se zase uměle polarizuje na ideologické bázi. Nejsem levičák, nejsem odborář, a nikdy jsem nebyl, přesto jsem vůči dnešní vládě velmi kritický.
Za rok své existence toho příliš nepředvedla. Nejvíce energie věnuje sama sobě. Nezískala přízeň široké občanské veřejnosti, odborně zaměřených komunit, zaměstnavatelů, zaměstnanců, důchodců a vlastně nikoho. Oslabuje svou legitimitu na kritický bod. Návrhy tzv. reforem nezní přesvědčivě a protikorupční étos už dávno odvál čas nebo vlastně nečas.
V sousedním Německu či Rakousku se do zásadních strukturálních reforem důchodového, zdravotního, ale i školského systému pustili na bázi širokého politického a společenského konsensu. U norem, které mají výrazný přesah přes jedno funkční období, to ani jinak nejde, pokud mají mít dlouhodobější trvanlivost.
U nás ne. Iluze úžasné 118 ti členné většiny mnohým zatemnila mozek. Výsledkem je katastrofální komunikace vlády (uvnitř i vně) a z toho pramenící hluboká krize vládnutí, která u nás v polistopadovém období nemá obdoby. Je těžké si přiznat, že minulé vlády zaměňovaly penzijní účet s neexistujícím rezervním důchodovým fondem.
Je těžké si přiznat, že se peníze ztrácejí z firem, v nichž má stát majoritní podíl. Je těžké si přiznat, že tzv. super hrubá mzda na bázi jakoby rovné daně výrazně snížila odvody daní, ale i zdravotního a sociálního pojištění. Je těžké si přiznat, že naše legislativa umožnila nebývalý nárůst korupce, a tak dále. A teď byste chtěli klid na práci? Místo 100 dnů hájení jste měli rok! A výsledek? Stačí se podívat.
Byla to vláda, která posadila odbory a parlamentní levici na koně. Že by záměrně, aby se opět k vládě přidali voliči nejmenšího zla? Připadá vám to zvrácené? Možná, ale copak je naše politika normální a standardní? Nehrajeme tak trochu všichni kompars něčí hry? Co když jde hlavně o strach z nesestavení státního rozpočtu na příští rok? Možná jde i o selektivní vyšetřování či nevyšetřování různých kauz, kdo ví? Kdo nejde s námi, jde proti nám? Stará válečnická lest říká – když máš málo spojenců, tak si vyrob silného nepřítele a on už se někdo přidá. Cui bono?